Co odhalují „poznámky pod čarou života“

Nenarodil jsem se se zlatou lžičkou v puse, konstatuje Zdeněk Mahler ve své knize vzpomínek nazvané … ale nebyla to nuda – Poznámky pod čarou života. Kniha Slávky Kopecké byla představena 17. listopadu 2015 v Lidické galerii.

Přišel na svět v obci Batelov na Vysočině roku 1928, jeho otec se vyučil kovářem, pracoval jako dělník v mrákotínských lomech a pak se mu naskytlo výhodnější zaměstnání v malé továrně v Úvalech u Prahy. Rodina se stěhovala. Úvalský závod se posléze ocitl v úpadku, dělníci zůstali na dlažbě, ale otec naštěstí ovládal nejedno řemeslo a dostal místo ve firmě v pražských Vysočanech, jejíž budova sousedila s mohutným masivem ČKD. A tak rodina přesídlila opět – do Vysočan. Syn Zdeněk vyrůstal v dělnické periferii, mezi stožáry komínů, jejichž věčný kouř se prolínal s pachem olejů a nafty.    

Komu mám dát hlas?, ptala se paní Mahlerová manžela před prvními poválečnými volbami. Snad víš, z čeho jseš, odpověděl. Autor pamětí k tomu dodává: To stanovisko jsem považoval i pro sebe za závazné. Život nás přiměl dívat se na svět zdola. Jinými slovy: Zdeněk Mahler věděl po celý život a ví to i dnes, že mu srdce bije na levé straně hrudi.

Díval se na svět zdola – a přitom se jeho vnitřní zrak, jeho mysl i duše, vzpínaly do nadpozemských výšin, až ke kulturně-společenským nebesům, kde kralují velikáni, jeho literární, filmoví a televizní protagonisté: Komenský, Mozart, Havlíček, Smetana, Dvořák, Mucha, Destinová, Masaryk…

Nikoli jednolitým tokem líčení, jak bývá u memoárů obvyklé, ale krátkými odstavci oddělenými pouze grafickou značkou, ostrými, výraznými střípky – jakýmsi staccato – z nichž se úchvatný celek skládá, autor vypovídá o své práci a souvislostech, jež ji provázely, o dobových poměrech, o názorových a uměleckých souputnících, nevyhýbá se ani soukromým a rodinným situacím. Tato forma dokládá, že Zdeňku Mahlerovi sloužily jako předloha pamětí deníkové záznamy, které si po celá desetiletí vedl.  

Maturoval na učitelském ústavu, po doktorátu na pražské filozofické fakultě pracoval v rozhlase. Mahlerova výkonnost byla značně vysoká, ale nacházel se ve svém živlu, navíc se stýkal s inspirativními rozhlasáky: především s klasikem žurnalistiky Františkem Gelem, rovněž s Ludvíkem Aškenazym, Karlem Kynclem, Otou Pavlem, Karlem Šiktancem, Václavem Čtvrtkem, Janem Petránkem, režisérem Jiřím Hořčičkou a dalšími. Éra, v níž jsme působili, byla složitá a rozporná, ale troufám si tvrdit, že žádný z té party nebyl veden negací, nepsal, aby ublížil, naopak… Z poměrů na počátku 50. let, kdy probíhaly tvrdé stranické represe, Mahler vyvozuje, že dějinné zkušenosti nejsou bohužel přenosné: z historie notoricky plyne, že velké ideje spíše lidi rozdělují… Také Mahler se dostal do konfliktu. Jistý fanatik přednesl na svazácké plenárce referát, v němž varoval před případnými velezrádci – ty krysy nalezly i do rozhlasu. Zmohl jsem se tenkrát na elementární poznatek, pokračuje spisovatel, dramatik, scenárista, pedagog, publicista a muzikolog – je závažné, jaký kdo vyznává světonázor, ale ještě závažnější je, jakou má povahu. Když se realita posouvá a mění, mohou se posouvat a měnit názory – ale povaha zůstává. Promění ideje povahu? Spíše povaha změní ideje: zloduch zvrhne sebelepší ideál v infernum. A to je jedna ze základních premis Mahlerova lidského i tvůrčího profilu.   

Na Akademii múzických umění, kde učil dějiny dělnického hnutí jako náhradu za aktivní vojenskou službu, se rovněž dostal do politického problému. Když ho ředitel kádrového odboru ministerstva školství a kultury telefonicky vyzval k audienci, očekával exekuci. Ale vrchní kádrovák, jeho deus ex machina, mu sdělil: Ty to asi nevíš, ale ode dneška jsi tiskový tajemník ministra. A šel ho představit novopečenému ministru školství a kultury Františku Kahudovi. Poté s ním odjel z Rohanova paláce služebním vozem na AMU, kde disciplinární komisi navedl, jak Mahlerův případ uvést do vyšumění. Ano, i takové věci se ve vykloubené době stávaly. Každé ráno se na stole tiskového tajemníka kupily deníky, časopisy i výběry z rozhlasových pořadů včetně monitorovaných a tajemník vyznačoval, co mohlo ministra zajímat. A neustálé shromažďování podkladů pro ministrovy projevy a články – až později ho ministr pověřil, aby psal sám. A vyžadoval, aby ho uvedl do kulturní politiky. Byl to nápor, ale tady jsem neznal únavu. Znamenalo to zvládnout a zprostředkovat spoustu odborné literatury, navštěvovat divadla a výstavy, mapovat filmovou tvorbu. Z okruhu kulturních pracovníků se vytvářela skupina spřízněných duší, ministrovo zázemí – sedávali jsme pak o sobotách po práci na inspirativních besedách. František Kahuda vyznával svůj kodex hodnot, ale byl tolerantní, otevřený podnětům – bránil deformacím, rozšiřoval limity – dělal víc, než se mohlo.          

Jako všude, byla i na ministerstvu školství a kultury nasazena parta kádrů, která „zpevňovala linii“ proti šťouravým nespolehlivým inteligentům. Výhrůžně uplatňovali třídní moc, přesněji vybíjeli si svůj komplex omezenosti, měli „čuch“ – nikdy mi nesvěřili žádnou partajní funkci (neměl jsem ostatně organizační dar).  /…/ Jak se okruh represí a tzv. přehmatů rozšiřoval a partajní aparát poklesal ve zlověstnou sektu – revoluce požírala vlastní děti – množila se znamení mene tekel. Zakrátko sjel tušený blesk: Na XX. sjezdu sovětských komunistů se projevila degenerace ideálů, vyhřezly hrůzy a zločiny stalinské éry. /…/ Otřeseni v základech pouštěli jsme se do vášnivých debat, do zpytování a pochyb, do sond a hledání: bortí-li se sociální experiment, nekončí sociální problémy – od soucítění a smyslu pro spravedlnost či od svědomí jakožto schopnosti oddělovat zlo od dobra se přece nelze odvrátit – pro pokrok není podstatné pouze co, ale i jak – socialismus bez demokracie končí zkázou obojího. Obnovme naší tradici masarykovské humanity!, odvodili jsme co věční iluzionisté.   

Dostal z rozhlasu nabídku, aby se stal stálým zpravodajem v USA. Jenže ministr Kahuda mu řekl: Nech to plavat – v Dillí se chystá generální konference UNESCO, budu tě potřebovat – můžeš pak o Indii napsat knížku. UNESCO hodlalo vyhlásit na konferenci programovou osobnost roku a česká delegace chtěla prosadit, aby se vysoká pocta dostala učiteli národů Janu Amosu Komenskému, což předpokládalo doložit do dvou měsíců tento podnět solidní studií. Opět se před Zdeňkem Mahlerem navršila kupa odborné literatury, se zaujetím se do ní nořil, pracoval dnem i nocí. Osobnost a dílo titána mě stále více fascinovaly. Jeho pojetí vzdělání a osvěty jakožto klíče k všenápravě světa i nezdolnost tohoto geniálního Sisyfa, úděl Joba štvaného kataklyzmaty třicetileté války – v tom všem se jevilo moderní podobenství, apel a inspirace. Studii jsme dali přeložit do osmi jazyků – z UNESCA projevili vstřícný zájem – do letadla jsme nastupovali s vědomím: Komenský zabral! Tiskový tajemník měl zároveň příležitost a čas, aby se s Indií, jejími obyvateli i reáliemi, seznámil důkladněji. Takže se po návratu pustil do dalšího studia, tentokrát o Indii, včetně konzultací v Orientálním ústavu. Knížku Zdeňka Mahlera Indický hlavolam s ilustracemi Jana Brychty vydal Albatros.    

A další triumf: Světová výstava v Bruselu, známá jako Expo 58. Československá expozice, československý pavilon, československá restaurace, Laterna magika, jejímž dramaturgem byl Zdeněk Mahler, Polyekran… celá řada zlatých medailí. A přítomnost velkých osobnosti s jejich týmy – architekt Jindřich Santar, režisér Alfred Radok, scénograf Josef Svoboda a na Expu vycházející hvězdy Miloš Forman, Jiří Šlitr, Ján Roháč… Komunistická moc dala tvůrcům výstavy určitou svobodu uměleckého projevu a tato „milost“ přinesla své ovoce. Prochodil jsem s Radokem noc v debatách o možnostech Laterny: šlo o to, jak povýšit její princip z koláže jednotlivých čísel na jednotný dramatický útvar. /…/ Úspěch Laterny a pozvání do řady zemí však paradoxně vedly do slepé uličky: stranovláda zvětřila, že Laterny lze využít jako exportní propagační atrakce, jako valutového zdroje. Začalo to robotou na zájezdovém programu a skončilo rozpadem všech iluzí…

Expo 58 odstartovalo desetiletí liberalizace v Československu, kterou zadusila okupace republiky v roce 1968.

Ministerstvo mělo ve Všehrdově ulici pomocné kanceláře – na čas sloužily jako ubytovna – ministr souhlasil, abych se do jedné místnosti nastěhoval: byla rohová, s balkonem, z oken jsem viděl Vltavu a Národní divadlo, po nábřežních schodech jsem sešel do parku na Kampu, měl jsem pár kroků do práce. Nádhera!

Laterna magika jezdila po metropolích, všude zaznamenávala úspěch, vydělávala valuty, ale Zdeněk Mahler z týmu odešel. Táhlo ho to na jinou cestu. Už dlouho jsem si přál psát za sebe a po svém – pustit se do beletrie – odejít na „volnou nohu“. Když jsem se radil s ministrem, velkoryse mé plány respektoval. /…/ U Františka Kahudy jsem skončil jen formálně – nikdy jsme se nerozloučili.

V Mahlerových pamětech ožívají počátky šedesátých let, kdy tvůrčí nálože explodovaly včetně desítek talentů a kupou rozdílných názorů. Vycházejí nové prózy Kundery, Škvoreckého, Hrabala a čtenáři o ně – i o další, dosud tabuizovaná díla – projevují značný zájem, hlediště Divadla Na Zábradlí, Semaforu nebo Činoherního klubu jsou neustále vyprodaná, filmaři prorážejí do světového povědomí, rodí se „česká vlna“, také společenské vědy zaznamenávají oživení díky filozofům, jakými byli Karel Kosík, Milan Machovec, Ivan Sviták. Sotvakdo stačil pročíst všechny časopisy – novináři se odvazoval. Ovšem i ohňostroj vrhá stín: pohyb probíhal ve smečkách – tupá vrchnost kolem sebe citelně kopala…     

Zdeněk Mahler se hodlal dostat pod povrch soudobých sil, proto prozkoumával černé díry minulosti. Po léta mě přitahovala událost, která se vymykala kánonům dosavadních hodnot – došlo k vykloubení, jež nebylo defektem, nýbrž zřejmě předznamenávalo lidské perspektivy – znepokojovala mě rituální msta záměrně zaměřená na nevinné – obcházel jsem kolem Lidic. Nechtěl však předstoupit před přeživší oběti nepřipravený, a tak se vydával i do okolí, hovořil s pamětníky a svědky, vyptával se… Před čtenáři autorových pamětí se poprvé otevírá náznak příběhu jediného lidického muže, který tragédii přežil, protože v době barbarského masakru seděl ve vězení za zabití syna. Byl to ovšem nežádoucí živel, špinil dobový hrdinský obraz. V tom osudu byl ovšem přesah – antické drama, příběh Oidipa naruby – biblické podobenství o Jobovi. Mluvčí lidických žen, členka ÚV KSČ, Mahlerovi zdůrazňovala, že se o tomto člověku nesmí nic vědět, že o něm nemá nic psát, avšak marně. Ještě téhož dne skličující story proběhla kolem večerního stolu Škvoreckých, přítomen byl i Bohumil Hrabal s manželkou, rovněž Jan Zábrana. Každý z nich časem událost zmínil ve svých prózách. A Zdeněk Mahler napsal první variantu lidického příběhu, který na další léta přijal jako svůj osud: novelu nazval U zdi a označil ji jako scénář dramatu, aby ji šéfredaktor Divadla mohl uveřejnit alespoň v příloze. Text zaujal Otomara Krejču – spolu s dramaturgem Národního divadla Karlem Krausem mi navrhli, abych zkusil přepis pro divadelní jeviště. Bez Karla Krause by hra nevznikla, sám se označoval jen jako „porodník“, ale z jeho líhně vzešli Hrubín a Topol /…/ byl knížetem dramaturgů. /…/ Cepoval mě dlouhé týdny – odkazoval na věčně platné aristotelovské zákony: „Dramatik je básník dějů – hraje se nejen o něčem, ale i o něco.“ Mezitím neplodní trubci Karla z první scény vyštípali.

Takže Zdeněk Mahler bude dál kroužit svým vnitřním zrakem místy někdejší hrůzné zkázy a zaznamenávat si je stále hlouběji do srdce.

Spisovatel na „volné noze“ (pokud se finanční existence týká, svobodné povolání bylo brnkačka na nervy) pobýval ve své samotce v již zmíněné Všehrdově ulici s výhledem na Kampu nejraději sám, se svým psaním, s knížkami a klasickou muzikou. Zato u Miloše Formana, který obsadil sousední místnost, se dveře stále otevíraly a zavíraly. Scházeli se u něj Ivan Passer, Jarda Papoušek a později Mirek Ondříček – když se odstěhovala Janinka Brejchová, vyplnilo samotu štěně  – a bývali tu Šlitr se Suchým, neboť Miloš točil v Semaforu „Konkurz“ – takže přibyla i Věra Křesadlová, záhy obdařená nadějí na dvojčata – a sedal mezi námi bezbranný štvanec Josef Škvorecký, sepisoval scénář o jazzové kapele za okupace – Miloš nakonec sáhl po „Černém Petrovi“. (Ten kumbál na Kampě by vlastně zasloužil pamětní desku: tady vznikly všechny Formanovy české filmy.) Bylo to souručenství kamarádů, ovšemže i Zdeňka Mahlera. K jeho celoživotním přátelům patřili také Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, jezdící po světě, rovněž Luděk Munzar a Radoslav Brzobohatý, jeho žáci z AMU, a dokonce i Jaroslav Seifert, který o sedmadvacet let mladšího kolegu rád přijímal ve svém bytě k rozpravám.

Řekli jsme – souručenství, společenství, možná jakési konfesní bratrstvo, které jako by přísahalo až za hrob na „naši věc“, a dodejme – mimořádně čisté plemeno, vyšlechtěné k ideálům demokracie, svobody a umělecké tvorby naplněné vnitřní pravdou, nikoli nakašírovanou realitou. Jak by nemohli neplout v přívětivých vodách zejména druhé poloviny šedesátých let.

Ovšemže Zdeněk zavedl do všehrdské samotky i Janu, s kterou se seznámil za značně kuriózní situace na jistém maškarním bále, kam zabloudil víceméně náhodou. Byla moc hezká, celá byla pěkná, měkce se usmívala /…/ co si rozum postupně ověřuje, cit rozpozná rázem: je hodná – tentokrát se nemýlím – takové se nesmí ublížit, zaznamenal spisovatel do jednoho ze střípků své pozoruhodné mozaiky a myslel na své první zmýlené manželství. S Janou se oženil. Žili spolu v břevnovském nájemním bytě, narodili se jim dva synové.

Na nedostatek práce v kypící době si spisovatel nemohl stěžovat. Nakladatelství ho vyslalo do New Yorku, aby si město prohlédl a po návratu napsal texty k newyorským kresbám Vladimíra Fuky. A dvakrát zaskakoval u filmu jako scenáristický záchranář, když tvůrci nemohli s látkou pohnout. Poprvé při pokusu filmařů natočit Nebeské jezdce, příběh našich letců na Západě, podruhé u snímku, který se hrál pod názvem Jak se zbavit Helenky. Napsal filmovou povídku s názvem Svatba jako řemen, Miloši Formanovi se líbila, chtěl z ní udělat film, jenže právě začal točit Lásky jedné plavovlásky a Mahler nemohl čekat s obživou. V tvůrčí skupině mi zaplatili zálohu, hnali mě do scénáře, navrhli jako režiséra Jiřího Krejčíka.

Pražské jaro se rozevřelo, stavidla se prolomila. Mahler měl v Divadle Za branou premiéru hry Provaz o jednom konci v Krejčově režii, režisér Kačer uvedl v Činoherním klubu Gogolova Revizora v Mahlerově překladu, kina plné diváků si užívaly Svatbu jako řemen a Škvorecký s Mahlerem adaptovali Škvoreckého román Lvíče pro film s názvem Flirt se slečnou Stříbrnou. Všichni jsme vedli vzrušené debaty – společnost se nadechovala k slibné budoucnosti – šlo vlastně o očištění ideálů: zachováme vymoženosti, o které usilovala celá pokolení /…/ budeme usilovat o svobodu před strachem a národní bohatství zůstane nedotknutelné a metodou vládnutí bude demokratická diskuze a volba – a cílem šťastný občan, nikoli rovnostářství, ale každému podle jeho zásluh – a skončí diktát monopolního aparátu – prosadíme socialismus bez osekaných svobod, s lidskou tváří. Program reforem se ujasňoval za pochodu, nikdo slušný nebyl oslyšen – znakem doby byly naděje a nadšení.

Do toho Mahler dostal pozvání od Svazu švédských spisovatelů. Jel do Švédska s hlavou plnou české obrody. Dojmů bylo nespočetně, ale průběh Svátku práce bral dech: na fakultu přijela točit televize kvíz z dějin proletářského hnutí – soutěžících hojně, emfáze nelíčená… Do průvodu nás zavezly autobusy polepené vkusně tištěnými transparenty – pochodovali jsme s hesly burcujícími proti všemu – v životě jsem nemusel tolikrát zpívat Internacionálu – teprve ve tři hodiny se na stadionu dostali ke slovu hlavní řečníci: Olaf Palme a řecká ministryně filmová hvězda Melina Mercury.

Jedné srpnové noci kolem třetí hodiny u nás zadrnčel telefon, volala Jiřina Jirásková: „Obsazují nás Rusové!“ Oponoval jsem, že podle mezinárodního práva je to absolutně vyloučené, a Jiřina dodala: „Pane doktore – když si otevřete okno, můžete se s tím mezinárodním právem odebrat do prdele!“

Seběhli jsme se tehdy v Seifertově bytě: Vaculík, Havel, Kliment… Co bude dál? Dojde k deportacím? Proskočily hlášky o čtyřiceti tisících jmen na černých listinách – přes hranice se valila vlna uprchlíků, už třetí odliv cenných lidí v posledních desetiletích – naše pasy ležely na Svazu spisovatelů, blokovány posádkou transportéru s kalašnikovy – žádný z nás však nepomýšlel na útěk. /…/ „Poučení z krizového vývoje“ sesmolené stalinisty Fojtíkem, Biĺakem apod. připomínalo inkviziční „Kladivo na čarodějnice“ – hon měl i své desatero: první přikázání znělo „Souhlasiti budeš s pomocí bratrských armád!“ – kdo měl námitky, toho čekal vyhazov (nejen z partaje, ale i ze zaměstnání) – prověrkami neprošlo čtyři sta tisíc komunistů – strana se zbavila elity, usekla si hlavu.

V této tíživé době, naplněné cizím rozhodováním, zastrašováním, odposlechy, sledováním a udavačstvím, se Zdeněk Mahler stále hlouběji zabýval dílem i osobností Vladislava Vančury, který se sám ocitl před dilematem čest, nebo smrt a vědomě dal v sázku svůj život. Třebaže Mahler psal pro televizi podobenství, volnou variaci o svém hrdinovi, jezdil na Zbraslav za paní doktorkou Vančurovou a dcerou Alenou nejen pro inspiraci, ale i pro naději. V televizi ovšem již vládla nová stranická garnitura v čele s Janem Zelenkou, což původní situaci značně změnilo a zkomplikovalo, nicméně režisérka Marie Poledňáková se Mahlerovým Rytířem nadchla, obsadilo ho herci první kategorie, bojovala za něj ze všech sil, a i když bylo uvedení inscenace šestkrát odloženo, nakonec se Rytíř na obrazovkách objevil. A vyvolal nebývalý ohlas – obdivný i zatracující. Třeba Václav Havel a režisér Evald Schorm autorovi nadšeně blahopřáli a uvažovali o uvedení Rytíře na scéně Divadla Na Zábradlí. Zato fotoreportér Rudého práva se podivil: „Vás ještě nezavřeli?“ – tajemnice KSČ v televizi soudružka Davidová /…/ mě zastavila v průjezdu: „Taková provokace stojí kejhák…“ Na sjezdu dramatických umělců v popravčím referátu zaznělo, že kontrarevoluci v českých divadlech odstartovali Kunderovi „Majitelé klíčů“, Havlova „Zahradní slavnost“ a Mahlerův „Mlýn“ /…/ A soudružka Davidová vyslovila údiv: „Jak se mohlo stát, že kdekdo byl podroben stranické prověrce a Mahler ještě ne?“     

S Mahlerovým prověřením přes noc kvalifikovaní vymítači ďábla vskutku nespěchali. Nakonec se sešla pětičlenná smíšená komise a zasedla v síni dejvického obvodu. Jednání proběhlo krátce, rychle, bez křiku a emocí. Na nic podstatného se již (zřejmě předem odsouzeného) neptali. Naznačili mi, že v televizi mi každopádně nemine vyhazov, a dospěli k závěru, že pro dlouholetou pasivitu bude mé členství v KSČ zrušeno. Bral jsem to jako optimální variantu – pro stejné ideály, s nimiž jsem do strany vstoupil, jsem z ní vypadl.

Film a televize se scenáristovi sice uzavřely, ale zůstalo, co měl nejraději, co miloval a miluje – knížky. A ždibek naděje, že některá třeba i vyjde. A to byl čas, kdy jeho vnitřní zrak, jeho mysl i duše, vystoupaly do nadpozemských výšin, až ke kulturně-společenským nebesům – a potkal tam Wolfganga Amadea Mozarta. Stačilo, aby geniální mladík jen promluvil, a vnímavý spisovatel už slyšel jeho Adagio h moll, taky část symfonie g moll, rovněž nedokončené Requiem… hudba sfér se vznášela nad mělkými hlubinami dočasnosti… a jako by se spisovatel dotkl Boha, proměnil se ve vyznavače a znalce Wolfganga Amadea, jehož díla od těch chvil nepřetržitě zněla i v břevnovském nájemním bytě a na autorově pracovním stole se kupila příslušná odborná literatura i všeliké archiválie… a pak konečně Zdeněk Mahler usedl a psal a psal a stvořil knihu nazvanou Sbohem, můj krásný plameni. V nakladatelství Albatros nastal jistý problém s grafikem, jehož neúspěšná práce výrobu knihy zdržela, ale redaktorky Albatrosu naštěstí vydání Mozarta protlačovaly, dokonce autorovi naznačily, že by měl pokračovat publikací o Bedřichu Smetanovi.

Tehdy se však Zdeněk Mahler už nořil do dalšího rozporného osudu, v němž rovněž spatřoval podobenství a k němuž ho přiměla informace, že prezident Masaryk kdysi přijal na zámku v Lánech operní pěvkyni Emu Destinovou, aby jí poděkoval za pomoc, kterou v první světové válce prokázala československému odboji. (Emu Destinovou, která svým uměním dobyla Ameriku i svět, při návratu do vlasti v létě 1916 zadržela na hranicích c. k. kontrarozvědka pro nařčení z velezrady; zřejmě se stala spojkou mezi Amerikou a porobeným domovem, v trénované paměti mohla převážet konspirační vzkazy.) Jako uhranutý, jako posedlý, jako vždy, když se spisovatel zachytil některého ze svých nebeských témat, důkladně studoval vše, co se Destinové týkalo – vědecké práce, vzpomínky, pozůstalost, v Národním muzeu byl častým návštěvníkem. Výsledkem mimořádného úsilí se stal veleúspěšný film Božská Ema.  

A je tu taky film o Antonínu Dvořákovi nazvaný Koncert na konci léta, jehož scénář vytvořil Zdeněk Mahler a režíroval František Vláčil, a kniha o českém skladateli, který si získal Ameriku, s názvem Spirituál bílého muže z pera spisovatele, o němž hovoříme. A rovněž jeho kniha Nekamenujte proroky (Kapitoly ze života Bedřicha Smetany).

A pak Miloš Forman, který za normalizace legálně odešel do USA, aby pokračoval ve své filmové tvorbě, známý, uznávaný už a ověnčený Oscarem, pozval svého o čtyři roky staršího pražského kamaráda do New Yorku. „Vezeš to?“ uvítal mě Miloš. – „Co?“ – „Toho tvýho Mozarta.“ Knížka dosud nevyšla, obíhal jen strojopis v několika kopiích – ohlas se donesl k Milošovi. Americká produkce se totiž chystala natočit film Amadeus, adaptaci stejnojmenné divadelní hry Petera Shaffera, kterou bude režírovat Miloš Forman. Jako by se vrátila Mahlerova bájná samotka ve Všehrdově ulici a věčně otevřené dveře do Formanova sousedního pokoje, jako by souručenství věrných opět přísahalo na „naši věc“, Forman si byl jistý, že Mahler nesmí u vzniku filmu o Mozartovi chybět, protože může svými znalostmi a svým uměním tématu velice prospět. Americký producent vystavil Mahlerovi smlouvu odborného poradce, kterou pražský spisovatel pochopil tak, že musí udělat pro Amadea maximum.

Shafferova hra stojí na tradičním schématu, vlastně legendě „Mozart kontra Salieri“, a povrchní znalost reálií účelově převracela charaktery hlavních postav. A tak Mahler, dokonale zasvěcený do mozartovské problematiky, nejednou scenáristovi navrhoval nové motivy nebo jiné úpravy, což Shaffer sice nelehko nesl, ale docházelo i k dohodě. Svou kvalifikaci odborný poradce osvědčil rovněž jako komentátor při studijní cestě, kterou po Mozartových stopách v Rakousku podnikli kameraman Ondříček, architekt Černý a výtvarník Pištěk.

Jakmile se rozkřiklo, že se Amadeus bude točit v Praze, zvedla se vlna protestů.  Exulanti vinili Formana z nestoudného oportunismu – vidina zisku smetla mravní a politické principy, přidávali se k nim i reptalové z domácího prostředí, rovněž barrandovští režiséři spáchali petici proti emigrantskému konkurentovi – a domácí disent srovnával své trápení s výsadami prachatého nositele Oscarů. Na opačném pólu se vzepřelo politbyro KSČ: Fojtík s Biĺakem zavrhli zamýšlený film jako „ideologickou diverzi“. A aby toho nebylo málo, veleučení impotenti zbubnovali seminář na téma „Amadeus kontra Mozart aneb takhle to nebylo“, nesmiřitelně postavili historickou rekonstrukci proti umělecké licenci.

V téhle souvislosti Zdeněk Mahler jako by posílal sympatizující vzkaz Klubu autorů literaturu faktu (KALF), jehož je členem: obhajuje spojení faktů a fikce, která povyšuje reálie do podobenství – a tento žánr se přece rozvíjí už od Homéra a Shakespeara. Miroslav Ivanov, zakladatel KALF a autor knih, v nichž důsledný respekt k dějinným faktům propojuje s uměleckými prostředky, teď jistě ze spisovatelského nebe kolegovi Mahlerlovi mává. A zaručeně mu tleská i Karel Richter, dlouholetý předseda KALF, jeho nynější čestný předseda a jeden z nejvěrnějších nositelů Ivanovova odkazu, který ve své tvorbě i v přednáškové a osvětové činnosti jednoznačně traktuje „literaturu faktu s uměleckými ambicemi“, rovněž nazývanou „umělecko-dokumentární literaturou“. Zároveň se tím tvůrci a zastánci zmíněného žánru vymezují proti desítkám či stovkám populárně naučných publikací či pouhých brožurek, které na sebe dnes s oblibou lepí označení literatura faktu.

Přišlo mi pozvání a letenka na premiéru „Amadea“ do New Yorku  – byli jsme pozváni jen tři. /…/ Před premiérovým biografem rozvinuli červený koberec, hvězdy defilovaly v blescích a zvučení kamer – Michael Douglas a Rachel Welshová objímali Miloše už do foroty – promítání působilo magicky – Milošovo dílo překročilo film – byl to strhující spektákl – unešen, sledoval jsem Formanův vrchol. V lovosici titulků jsem zahlédl i své jméno, někde vzadu u cateringu a šoférů…Udílení Oscarů už jsem sledoval doma v České televizi. Vypadalo to, že si tvůrci „Amadea“ odnesou snad všecky paňáky, jen na skvělého kameramana Miroslava Ondříčka se nedostalo. Volal mi pak z Boverly Hotelu, plakal – bylo to opravdu kruté.

Zdeněk Mahler zažil 17. listopadu 1989 mítink studentů na Albertově. Prodral se pak se svou Janou i na křižovatku Spálené ulice s Národní třídou: vypadalo to tam vskutku jak po bitvě.

Autor pamětí připomíná klíčové události oněch dnů, kdy se nespočetný dav rozhořčených občanů dožadoval, aby komunistická moc zanikla. „Nejsme jako oni!“ distancovali jsme se na divadelních prknem či za katedrami od minulosti.    

Tehdy už značně známý spisovatel, dramatik a scenárista se aktivně zapojil do rozhodujících historických dějů v Semaforu, Ypsilonce, v Divadle Na Zábradlí i ve Vinohradském divadle. Mluvil na nádvoří Památníku písemnictví a v Keplerově gymnáziu. Obhajoval a prosazoval soudobé dějinné kroky rovněž jako publicista.  

Představy o návratu do Evropy se rozrůznily, interesy se vyhrotily do protikladů – proti snům „osmašedesátníků“ o inspiraci švédským modelem, o systémové syntéze se zformovala pravice („Neexistuje poloviční těhotenství“) – Václav Klaus hřímal: „Třetí cesta vede do třetího světa?“ – znovu byl vypuzen do emigrace i profesor Šik /…/ neoliberálové rafinovaně prosazovali převrácení vlastnických poměrů – dogma všelidového majetku nahradili dogmatem vlastnictví soukromého, nedotknutelného, ba svatého, bez ohledu na původ. Zatím cudně mluvili o „standardním ekonomickém systému“, o „neviditelné ruce trhu“, brzy však bylo patrné, že se těmi slovy kryje obnova kapitalismu. /…/ Mezi poctivé podnikatele se vmísili bezostyšní veksláci i šíbři z bývalé KSČ – přestalo se rozlišovat, kdo přibyl zleva či zprava, podstatným se stalo, kdo vyšplhá a bude takzvaně za vodou /…/ K obluzení veřejnosti při kolosálním rozchvacování národního jmění posloužil drobeček zvaný kuponová knížka /…/ Nastala „doba kožená a železná“: žádné troškaření – mafiánské podsvětí si k miliardám dopomáhalo i nájemními vraždami (sazba poklesla na 80 tisíc Kč) – republika se měnila v kořistné území, v tunel.

A tak se vraťme do Mahlerovy bájné samotky ve Všehrdově ulici a do sousedního pokoje, plného přátel vyšlechtěných k ideálům demokracie, svobody a morálních hodnot, vstupme znovu do bytu Jaroslava Seiferta, kde se zrodila nejen jeho vzpomínková knížka veršů Býti básníkem, nesoucí vroucí přilnutí k pokrokovým českým tradicím, k humanitě a k lidské sounáležitosti, ale kde se zároveň vzpínaly sny věrných o socialismu s lidskou tváří. A ptejme se: nebylo zadušení ideálů Pražského jara jedním z největších neštěstí našich novodobých dějin? A třeba odpovíme: ano, uboze, tupě a prázdně znělo a často ještě zní povykování extravagantů, kteří se vysmívali a vysmívají reformním komunistům z roku 1968, hanobí je a zatracují, třebaže jejich ideálem je intenzivně pod sebe hrabat a neohlížet se na nikoho a nikam.

Nejen v případě Amadea, ale pokřik se strhl i při natáčení televizní Katedrály o třech dějstvích podle Mahlerova scénáře. A ošklivě se do toho připletl spor o vlastnictví svatovítské katedrály, dokonce nastala jistá štvanice. Úspěch se zkrátka v Čechách neodpouští. Ultrapravicoví šmokové plivali i po odvysílání Mahlerova televizního triptychu Ano, Masaryk. Zato čtenáři si mohli obě spisovatelovy knihy v klidu přečíst.

Ale je tady přece ještě osudový příběh Zdeňka Mahlera. Napsal knihu o muži, který přežil lidickou tragédii, protože seděl ve vězení za vraždu syna, a nazval ji Nokturno. Představitelé agentury sídlící v Londýně, mu nabídli smlouvu, aby podle Nokturna napsal scénář filmu. Stalo se. Režírovat měla Agnieszka Hollandová, která prožila válku v Polsku, studovala na pražské AMU, natočila řadu výborných filmů, uchytila se v USA a Mahler ji znal. Padli si nad scénářem do oka, navštívili spolu Lidice i okolí, některé scény si už dokonce „přehrávali“. Jenže došlo k jakémusi zádrhelu, opce s režisérkou vypršela a nezbylo jí, než se rozloučit. – Nepřestanu toho litovat!        

Scénář zůstal ležet nedotčený, ale Český lev, akce filmové Akademie, vypsal soutěž na dosud nerealizovaný scénář a autor tam Nokturno poslal. V nabitém sále Lucerny zvítězil! Všech devět porotců mu dalo první cenu. Scénář sice získal na atraktivnosti, ale kvůli dlouhé prolongaci na něj původní agentura ztratila právo. Zájem však projevila jiná produkce, zahájila s Dilií jednání a o režii se úspěšně přihlásila Alice Nellis. Udělala ve scénáři natolik závažné a nesmyslné změny, že nad nimi autor zůstal v šoku. Nicméně natáčení začalo, ale režisérka pro nemoc práci odřekla. Režie se ujal Petr Nikolajev a jeho film Lidice získal značný ohlas mimořádného počtu diváků.    

Za nadmíru prospěšný, významný a hodný poklony patří čin Slávky Kopecké, která ve svém nakladatelství Sláfka Mahlerovy paměti vydala, knihu vskutku pozoruhodnou, která může nejednomu člověku otevřít oči. Poslala ke čtenářům už řadu Mahlerových titulů a se svým jedinečným autorem si velmi dobře rozumí. Dobrých deset let ho přemlouvala a vytrvale do něj hučela, aby své vzpomínky sepsal, leč Mistr hrdě odolával – až zaplať bůh podlehl. Kniha měla křest v příznačné datum a na příznačném místě: 17. listopadu 2015 v Lidické galerii.

Díky, pane Mahlere, díky, Slávko.

Přemysl Veverka
Autor je členem KALF a spolupracovníkem Památníku Lidice
V roce 2015 obdržel cenu E. E. Kische za celoživotní dílo