Nijak krátký dopis adresovaný nejenom Lidickým

Vážení přátelé, právě jsem podepsal darovací smlouvu s Památníkem Lidice, jemuž jsem pro muzeum věnoval část pozůstalosti po svých rodičích, přesněji po pratetě Růženě Cingerové (*5. 10. 1895 v Kročehlavech, †30. 10. 1988 Praha).

Sestra mého dědy Františka, teta mého otce ing. Jana Cingera (1925–2011), působila během 1. světové války na základní škole v Lidicích a schovala si přídělové lístky z dubna až listopadu 1917, přidělené v té době Obecním úřadem v Lidicích a v Řebči (Hřebči). Vzhledem k tomu, že dokladů o existenci Lidic po válečné tragédii není nekonečné množství, mám pocit, že by měly být součástí památníku.

Od dětství jsem se jako syn otce narozeného na Poldovce a maminky, rodačky z Tábora, s nimiž jsem jezdil do Luhu pod Skryjemi u Rakovníka, kam zamířili mezi válkami další Kladeňáci a rodáci z Lidic i z Buštěhradu, setkával se „starou“ paní Zbrojkovou a jejími nejbližšími, s paní Annou Horákovou – Nešporovou a řadou dalších pamětníků smutné historie nacistické vraždy. S lidmi se zkušeností nacistického koncentračního tábora.

Vzpomínám, jak jsem coby ani ne patnáctiletý kluk s Tondou Nešporem, dospělým už mužem, nastoupil na letní brigádu do křivoklátského lesa. Já dostal do ruky hrábě a vidle a zamířil s dalšími na lesní planiny, kde se sušilo seno, a Tonda se s motorovou pilou vydal za souškami. Podle toho také vypadala naše rozdílná odměna... Byl jsem potěšen dalšími setkáními, včetně chvíle, kdy v rodině přivítal jak příbuzné svého strýce Josefa Horáka z Británie, tak i potomky herců legendárního filmu Tichá ves/Silent vilage, kteří do Lidic přijeli počátkem milénia. Bratr Jan, věkově mu blíž, na něj také často vzpomíná.

Po letech, v době, kdy paní Jaroslava Skleničková vydala mimořádně cennou vzpomínkovou knihu Jako chlapce by mě zastřelili..., mi rodiče ukázali fotky ze své svatby počátkem 50. let minulého století, kde Mirek a Jarka Skleničkovi patřili k čestným hostům. A při další příležitosti to bylo naopak.

I bez této rodinné zkušenosti a okamžiku bezprostředního propojení s lidickým muzeem bych chtěl připojit několik myšlenek souvisejících s pohledem na smysl čs. památníků 2. světové války a na podobu jejich existence. Jakkoliv jsem dítě poválečného mírového života ve střední Evropě, dobře vím, že během doby dnes vzdálené více než sedmdesát let šlo o bytí a nebytí nejen českého národa. Pro německé nacistické „nadlidi“ byli Slované, tedy Češi, Poláci, Ukrajinci, Srbové, Rusové a další národy „méněcenní“, o kus podřadnější, než samotní němečtí a další antifašisté. Lze vůbec zapomenout, že šlo o bytí a nebytí lidské civilizace?

Předzvěst budoucích vražd nevinných
Scenárista, muzikolog a historik Zdeněk Mahler 17. listopadu 2015 při setkání v Lidické galerii zdůraznil, že bestiálnost vraždy 173 mužů, desítek žen a dětí 10. června 1942 i později byla bezprecedentním zločinem na nevinných. Prvním v dlouhé, bohužel už, řadě těch, kdy si nacionalisté a teroristé mnoha národností vybírají jako oběti lidi zcela bez viny. Prostě se rozhodnou je zabít. V Lidicích stejně jako nedávno při občanských válkách v Evropě i Africe, při bombových atentátech v Madridu, Londýně, při vraždách ve jménu náboženské odvety v Paříži. Lidičtí mají proto mimořádný význam jako oběti válečného konfliktu během světové války, ale i jako svědkové předznamenání nelidské budoucnosti. Jestliže jí dovolíme se prosadit.

Vzpomínám na Masarykovy myšlenky, když chtěl mít takřka v každé obci školu a knihovnu. Ve vzdělání a rozhledu viděl budoucnost národa i Evropy. Památníky jsou o to víc nezbytné jako memento připomínající nám i budoucím rakovinné nádory lidskosti. Pochopili to lidé ve světě hned během války, a tak je třeba znovu a znovu dávat na vědomí, že jméno Lidice nadále žije nejen vedle místa tragédie, ale po celém světě. Ve jménech obcí i konkrétních lidí.

Co je třeba dále připomínat? Pravdivá fakta, viděná ovšem optikou dneška.

V době vydání knihy Lidice. Příběh české vsi upozornil historik plk. Eduard Stehlík na skutečnost, že se často stále používá nacistická verze zločinu o zastřelených mužích, ženách poslaných do koncentračního tábora a dětech určených k převýchově... Jako kdyby německá nacistická verze byla pravdivá. Nejen muži, ale i ženy a děti byli programově vražděni. Domů se z 203 žen starších šestnácti let vrátilo 143. Po vraždách v polském okupovaném Chelmnu se do republiky ze 105 dětí vrátilo pouze 17!

Když občas listuji publikací Lidice vydanou v říjnu 1945 Ministerstvem vnitra ČSR, znovu zjišťuji, že kruté utrpení si lidé „zaplatili“ sami. Na penězích a úsporách museli Lidičtí před vyhnáním a smrtí odevzdat celkem 1 716 934,84 korun! Starosta František Hejma musel vydat všechnu hotovost lidické Kampeličky. Ženám i mužům byly ukradeny náušnice, kapesní hodinky, prsteny a řetízky i cenné papíry. Dokonce bylo strženo za v Terezíně prodanou drůbež, kozy a králíky 36 813,10 korun, které byly uloženy na vkladní knížku spořitelny v Roudnici.

Podle svědectví terezínští vězňové museli vysvléci zavražděné muže a oděv v pytlích odevzdat k dalšímu použití. Z peněz Lidických se financovaly skupiny Říšské pracovní služby (Reichsarbeitsdienst – RAD), wehrmachtu a Waffen – SS, které likvidovaly do základů domy, hřbitov i kostel. Předzvěst „hospodářského odvětví“ vraždícího židovské spoluobyvatele – za jejich peníze. A kolik milionů marek i další měny z celé Evropy byly nejen z Osvětimi posílány do Říšské banky? Doklady existují. Je třeba nezapomínat!

Pohled do nelichotivého zrcadla
Seznamovat se s nacistickými zločiny nejen v Lidicích, Ležákách i táboře v Letech u Písku znamená podívat se do nelichotivého zrcadla české účasti na nich. Nejen žalobníků a přímo konfidentů, ale i českých četníků protektorátní policie střežících jak místa vražd, tak i celý „kárný pracovní tábor“ cikánů – Romů v Letech, fungující v letech 1940 – 1943. Bez potřeby hysterického sebemrskačství, ovšem. V souladu se složitostí dobové historie.

Jak nedůstojná diskuse se vedla ohledně pojmenování místa, kudy prošla více než tisícovka romských mužů, žen a dětí. Kde umírali na nemoci a podvýživu. Odkud byli vězňové – nebo snad účastníci pracovního tábora? – posíláni do likvidačního koncentračního tábora v Osvětimi.

Proč mnozí, kteří se k tomu před nedávnem vyjadřovali, vycházeli opět z nacistického názvosloví? Jako kdyby skutečnost, že tábor nebyl zahrnut do nacistického seznamu Koncentračních táborů vedených u Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA), byla jediným měřítkem, že nešlo o koncentrační tábor – s malým k. I tento spor si zaslouží připomenutí, když mluvíme o odkazu, který je třeba předávat dalším generacím. Prvním vedoucím Reichssicherheitshauptamtu (RSHA), slučujícího všechny represivní policejní složky říše, včetně kriminální policie, podřízeného ještě velení SS, byl přece SS Obergruppenführer Reinhard Heydrich. Ten vedl tento úřad až do smrti, po naplnění rozsudku smrti vykonaného čs. vojáky, parašutisty z Anglie.

Protektorát Čechy a Morava byl jedinou okupovanou zemí, kde byl zabit odbojem jeho nacistický velitel. Generál Alois Eliáš, zavražděný hned po příchodu Heydricha do Prahy, byl jediným předsedou vlády v Evropě, který byl za svou odbojovou činnost popraven. Tato fakta je třeba neustále připomínat. Jsou naším bolestným i hrdinským dědictvím.

O to víc se to musí provádět v době, kdy už delší čas dochází k přepisování historie. Kdy jsou z českých nejen politických dějin, ale i kulturních, vymazávána jak jednotlivá jména, tak skoro celá desetiletí. Zločinu krádeže vědomí o minulosti je třeba se stále vzpěčovat. Bez ohledu, že už „docela dávno“ údajně stateční poslanci parlamentu, vědomi si své imunity, přemalovávali tank symbolizující osvobození v roce 1945 plni přesvědčení, že na tu dobu je třeba se dívat prizmatem srpna 1968. Spouštěčů přepisu našich dějin bylo a je jistě víc, bohužel. Kolikrát se o tom mluvilo i nad hrobem lidických mužů. A je třeba o tom znovu hovořit.

Koho nejvíce oslovit a jak?
Koho nejvíce oslovit? Jistěže mladou generaci. Kde jsou časy, kdy před lety čtyřiceti chodily tisíce mladých v červnu na Pochod do Lidic? Možná se za to kdekdo stydí, nevím. I dnes se přece usiluje o to, aby zejména školy našly cestu do lidického památníku. Obdivuhodně oslovují jeho pracovníci žáky a studenty náměty literárních, pěveckých i výtvarných soutěží. Mládež domácí i ze zahraničí. Díky za to. Kdo všechno by jim v tom měl pomoci?

S vědomím stanoviska ministra kultury citujícího odkaz Pavla Tigrida, že „památky jsou naše moře“, vnímám každou nově rekonstruovanou střechu kostelů i jejich interiéru. I to jsou svědkové naší minulosti, jistě. Jak však pomáhá úřad zřizující od roku 2000 příspěvkovou organizaci pečující o odkaz lidické tragédie, jejíž činnost se postupně rozšířila i o péči o památník v Ležákách i už zmíněný v Letech? Existuje dostatečný zájem lidí odpovědných „za kulturu“ v Čechách, na Moravě a ve Slezsku?

Kolik se toho změnilo k lepšímu na všech třech místech připomínajících ne tak dávnou historii, zvlášť v podmínkách, kdy peníze – třeba za vykoupené pozemky – lákají všechny, mnohdy bez ohledu na společný zájem? Vnímáme opravdu všichni péči o památníky připomínající děje 2. světové války jako správnou a potřebnou?

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy jistě řeší důležité otázky zákonů a jejich novel a dalších nezbytných opatření, odvíjejících se často od ekonomické otázky. Lze ale výchovu směřující ke znalosti vlastní historie, napřimující páteř vědomím toho, co může opět zničit životy dnes už tisíců, desetitisíců lidí, vůbec penězi ocenit? Bez nich se ale mnoho veřejně podnikat nedá. Žijeme v době liberálního uvolňování takřka všech zásad řízení, ale otázka lidického odkazu si pozornost jistě zaslouží.

Vzpomínám na přítele Pavla Dostála, vědomého si odpovědnosti politika za vhodné připomenutí historie. On to byl, kdo dokázal získat desetimilióny na likvidaci betonové zpupnosti představitelů předlistopadového režimu. Lidice i Lidičtí se tehdy stali obětí politické propagandy falešně viděné minulosti. Ministr Dostál a jeho spolupracovníci však neskončili u demolice nedokončené stavební ostudy. Vytvořili základy pro systematickou péči o odkaz nejenom lidického příběhu.

Pomozme obětavým
Rád vzpomínám na upřímný entuziasmus už jmenovaného historika plk. Stehlíka, na výtvarníka Bohumíra Prokůpka i filmového dokumentaristu Pavla Štingla, kteří dali podobu nové muzejní expozici nazvané A nevinní byli vinni.... Mimořádně působivé, protože pravdivé. Hodně jim v tom pomáhaly přeživší lidické ženy i děti. Málo bylo pletich a prezentací osobních ambicí, stavěných proti společnému zájmu. Byť se vedly bitvy na českém politickém nebi, na lidickém pietním území se dokázali politici zklidnit a pomáhat dobré věci – připomenutí památky obětí i podpoře akcí přivádějících do Lidic nové návštěvníky. Pohříchu se trvale ukazuje, že nejvíce jich sem míří ze zahraničí. Vnímají snad tam naléhavěji odkaz vraždy nevinných? Zřejmě ano.

Před očima se mi pohybuje orloj mimořádných spisovatelských osobností od Miroslava Ivanova, Míly Moulise, Karla Richtera, Romana Cílka, nejvíce však pro mne Přemysla Veverky s jeho knihou Jak se chodí do Lidic. Rekonstruující podobu života obce před tragédií. Obdivuhodná je knihovna, která vznikla partou slyšící na výzvu vedení památníku – pomoci slovem s předáním nesmrtelného odkazu.

Vzpomínám na rozhovor s Lucií Bílou, která byla hvězdou mladého i staršího publika při Světlu za Lidice. Považovala svou účast za samozřejmou, vždyť z jejích Otvovic je to jako by kamenem dvakrát dohodil. I jako matka vnímá svou účast jako přirozenou povinnost.

Je mi líto, kolik vzácných mužů a žen, kteří věci pomáhali, už není mezi námi. Člověk si připomene hlavně ty bezelstné, bezděčně přikládající ruku k dílu. Ti chybějí nejvíce. Ale žít se musí dál, i jejich odkaz nás k tomu zavazuje.

Těžko říci, jakým způsobem by měla pomáhat média. Povinnost informovat je jim uložena, je nakonec smyslem jejich existence, nicméně důležitým, když ne tím hlavním důvodem aktivit, je dnes zisk. Nejen papír, ale i nafta nezbytná k rozvozu tištěných médií nezlevňuje. To je fakt. A skandál, ať jakýkoliv, láká oko čtenáře víc, než pochvala dobře vykonané práce. Ne každý redaktor vnímá jako úkol pomoci dobré věci. Prodejných duší schopných namíchat koktejl toho správného skandálu se v každé době našlo a nadále najde dost a dost, takovou zkušenost přece máme, nejen od doby lidické tragédie.

Lze trvale přehlížet, že se místo věcí podstatných soustředí mediální pozornost na banality? Na rozptýlení dojmů, aby to hlavní zapadlo uprostřed hromady málo důležitých podrobností, nešťastných výkřiků?

Co připomínat?
Asi je nám leccos dáno prožít znovu. Člověk se z komentářů různých novinářů dozvídá, že stále „vnímáme Němce jako nepřítele“ i že „největší nepřítel je Rusko“. Když se člověk podívá, měl by si být vědom, že žijeme mezi samými nepřáteli. Je tomu opravdu tak?

Je zločin v Lidicích zločinem „německým“, nebo „nacistickým“? Vzpomínám na jeden z odkazů spisovatele Arnošta Lustiga, vězně Terezína, Osvětimi i Buchenwaldu, který mnohokrát říkal, že nebyl Němec jako Němec. Byť ho ze zážitků včetně vraždy otce v osvětimského krematoria bolelo srdce. A on, posrpnový exulant, měl odvahu pravdivě připomenout, že nejvíce vražděnými a ponižovanými byli v koncentračních táborech zajatci Rudé armády...

Při návštěvě pevnosti v Mauthausenu citlivě vnímal, že z původních třinácti řad dřevěných staveb zbyly jen dvě – na ukázku. Na dalším území je čerstvě posekaná tráva. Parková úprava. Jen pamětní deska před vchodem uvádí, že tam bylo „zvěrsky zabito 122 766“ lidí sedmnácti národností, nejvíce vojáků SSSR, Španělů, Francouzů, Maďarů, Albánců, Rakušanů, Angličanů i Američanů. Československých obětí je zapsáno 4473. Včetně 254 spolupracovníků a příbuzných Josefa Valčíka, Jana Kubiše a ostatních parašutistů.

„Potomci se budou ptát, co se tu lidem nelíbilo,“ komentoval Lustig proměnu lágru, kde byly vězněny i jeho maminka Emílie a sestra Hanka. I Jirka Pavel, starší brácha jeho velkého přítele Oty Pavla. Jak odlišně působí v Lidicích pietní území, svědek nacistického barbarství?

Kladl jsem si otázku, zda tolik kritizované procházky se psy hanobí důstojnost obětí. Pohled na dochovanou fotografii psa zastřeleného na prahu lidického domu ve mně posiluje vědomí, že se další potomci tragédie vracejí, aby se zúčastnili tryzny. Jistěže mají „pánové“ svých čtyřnohých přátel dbát, aby nepobíhali po dvoře Horákovic statku na kostech zavražděných i jinde, kde to je nevhodné. Ale i na pietní území se přece může přiměřeně vracet život, nebo ne?

Rád bych ještě vzpomenul úctyhodný seznam osobností, které považují za samozřejmé své vystoupení v Lidicích, bez honoráře, to nejčastěji. Jak pokračují v tradici mnoha předchůdců, i britského dr. Barnetta Strosse, zakladatele Růžového sadu. Jeho obnova i trvalá péče o něj patří k nezaplatitelným dílům Památníku Lidice, který si zasluhuje být neustále připomínán.

Chápu, že pro oběti i jejich nejbližší příbuzné je těžké přijímat akty smíření s potomky národa, kde se zrodil nelidský nacismus, hledící na kdekoho jako na Untermensche, Podčlověka. Pro maminku mé ženy to nepřipadá v úvahu. Nosí v sobě stále bolestnou vzpomínku na strýčka Františka, učitele, kterého naposledy viděli v doprovodu příslušníků gestapa... Lze ale i v dalších generacích žít s nezmenšenou nenávistí? I to je téma související se smyslem památníků odboje i utrpení.

Těžko lze hledat univerzální rady. Snad krok za krokem, od školy ke škole, od instituce k instituci, od domu k domu klepat na dveře a jako koledník prosit, žádat o zájem. Navrhovat návštěvu. A děkovat lidem, kteří v Památníku Lidice, ale i Ležáky, Lety u Písku a všude jinde pomáhají – bez zášti a sobecké nevraživosti – připomínat příběhy, které nesmějí být zapomenuty. Bez vyvyšování památky kohokoliv, jde přece o oběti. A kdo se může stavět do role jejich soudce? Všichni svým odkazem připomínají hrůznou zkušenost, abychom ji – probůh – nemuseli opakovat.

A státním institucím dávat najevo, že nejsou jen hmotné památky, ale i paměť národa, o kterou je třeba pečovat. A chodit k pramenům, prodírat se mnohdy houštím laciných intepretací. Znovu podporujících zlo, které je v člověku i v civilizaci stále přítomno. Stane-li se byznysem, nezná hranice národní, natož mravní. Ano, o mravnost také jde. Ale jak říkal Jan Werich: „Je známo, že na světě není nic snadnějšího, než umravňování. Proto také největší prasáci zavádějí nejpřísnější mravnostní cenzuru.“ Takže se spíš vraťme k nezbytnosti paměti. A ke kulturnosti. I o tom říkal cosi Werich: „Kultura a civilizace musejí jít ruku v ruce, aby z toho vznikl nádherný most, hezké bludiště, zkrátka kousek světa, kde se dá lidsky žít.“

Nezbytná je vzájemná tolerance pomáhající naplnění vyšších cílů, než jsou zájem i ambice jednotlivců. A méně kádrovat, dodal bych. Sami sebe i dějiny. K bolestné historii území, kde žijeme, patří kromě nás samých a našich příběhů nejen oběti a stateční odbojáři, jejichž čistotu naše současnost bohužel často špiní nebo spíš přehlíží, aniž se už mohou bránit, ale i jejich vrahové, kteří prohlédli a pokusili se vzdorovat větším vrahům. Proměnili tak i sebe samé a postavili se tak vlastně na stranu obětí. I takové paradoxy dějin stojí za to připomenout. Historie přece není jen červená, bílá nebo černá.

Kdo dočetl až sem, díky, rád bych poděkoval za trpělivost. Držím palce všem, kdo nechtějí žít bez paměti, ať je sebesmutnější. A do třetice Jan Werich: „Nepamatovat si, to je vždycky nejlíp placeno.“

S úctou,

František Cinger
autor je publicista a literární historik