Památník Lidice

Kalendárium Přemysla Veverky - I. díl

16. 05. 2017 10:35:43
V upomínku na našeho dlouholetého spolupracovníka a přítele, spisovatele Přemysla Veverku, přinášíme in memoriam sérii jeho článků nazvanou Kalendárium Přemysla Veverky. První díl je věnovaný Augustinu Pospíšilovi z Lidic.

Augustin Pospíšil, nar. 14. 1. 1887

Je to značně charakteristická lidická fotografie, pořízená
v období první republiky:
před majestátním masivem barokního kostela sv. Martina, těsně před jeho zdí, se krčí jakoby miniaturní, jakoby
pohádkový domeček, s prostou sedlovou stříškou, jediným
okénkem v boční stěně a krámskými dveřmi, jejichž dvě křídla, možná zavěšená na chatrných pantech, se otvírají ven, do prostoru návsi.
V tomhle hájemství panoval Augustin Pospíšil, původně
hutník v kladenských železárnách.
Ostatně, jeho korpulentní
postava tomu odpovídala.

Nevíme, zda také Pospíšila doprovázel na nádraží v Jenči – když roku 1915 odjížděl na frontu – hlouček lidických žen
a známých, jako se téhle pocty dostávalo zdejším mužům, putujících do boje
za rakousko-uherskou říši. Třebaže se Augustinovi k vlaku jistě šlapalo dobře – tehdy osmadvacetiletý muž byl zdravý, plný síly a energie – netušil, že válka zhanobí také jeho život. Podle publikace „... a muži byli zastřeleni“ z roku 1946 „mu po zranění byla amputována noha“. Ale paní Anna Kohlíčková, později Nešporová (rozená Horáková) v knize Eduarda Stehlíka „Lidická vzpomínání“ z roku 2007 říká, že Pospíšil „byl válečný invalida, který přišel v bojích o obě nohy. Místo nich měl jenom takové ty hůlky, ani ne pořádné protézy, a po Lidicích chodíval pomocí berlí“. Věřme pamětnici, narozené roku 1920, a zaznamenejme, že Augustin Pospíšil byl zřejmě povaha šťastná a radostná, protože se s krutým následkem války dokázal vyrovnat – stal se osobitou, populární postavou starých Lidic. Do jeho svatyňky před Božím chrámem, lidické trafiky, přicházeli nejen dospělí pro noviny, cigarety a tabák – muže Pospíšil i holil – ale rádi se tam zastavily také děti. Lákaly je tam štolverky, speciální mléčné karamely, které trafikant rovněž prodával, přičemž ke každé sladkosti dokázal přidat úsměv a vlídné slovo.

Avšak večer v blízké hospodě Josefa Šenfeldra se vedly jiné řeči. Augustin Pospíšil se stále vracel k útrapám války, vyprávěl jednu frontovou historku za druhou a pořád láteřil na Německo. Nemohl agresivnímu státu přijít na jméno, a to ještě nevěděl, že první válka, na jejímž rozpoutání mělo Německo značný podíl a kterou měl invalida věčně před očima, byla pouhou předehrou k budoucímu zlu, daleko krvelačnějšímu a brutálnějšímu. A tak trafikant Pospíšil dostal přezdívku „Německo“, která se vžila a rozšířila tak, že někteří lidé prý ani nevěděli, jak se „Německo“ jmenuje doopravdy. Tohle všechno se ovšem odehrávalo ještě ve starých dobrých časech. Ještě v prvorepublikových, mírových Lidicích. A pak Německo vtrhlo i do této obce. Zůstává zapsáno navždy, že ke zdejší popravčí zdi šel nejen čtyřiaosmdesátiletý Emanuel Kovařovský, nejen slepec Alois Prynych, ale že se tam o berlích vlekl i beznohý Augustin Pospíšil.

Přemysl Veverka, spisovatel, spolupracovník Památníku Lidice ( † 3. 4. 2016)
zveřejnila: Jana Chourová Plachá se souhlasem pozůstalých

Autor: Památník Lidice | karma: 9.46 | přečteno: 188 ×
Poslední články autora