Namísto hodiny dějepisu beseda s pamětníkem lidické tragédie

„Včera jsem byla na besedě s pamětnicí vypálení Lidic. Myslela jsem si, že to bude jedna z těch žen, která byla poslána do koncentračního tábora v Ravensbrücku, ale byla jedním z těch lidických dětí, které bylo vybráno...

...na převýchovu.“ Popisuje svůj zážitek z besedy s lidickou pamětnicí Nela Franková žákyně 7. ročníku Školy Jaroslava Ježka pro zrakově postižené.

Žáci Školy Jaroslava Ježka měli jedinečnou možnost setkat se s přeživšími lidickými dětmi paní Marií Šupíkovou (rozenou Doležalovou), jíž bylo v době tragédie necelých 10 let a panem Pavlem Horešovským, který patřil mezi lidické děti do 1 roku, které přečkávaly válku v útulku v nemocnici v Praze – Krči.

Včera v Památníku Lidice probíhala další beseda s Marií Doležalovou Šupíkovou. Žáci 8. a 9. tříd základní školy Libouchec nejdříve absolvovali vzdělávací programy a poté s opravdovým zaujetím vyslechli vzpomínky jedné lidické dívky. V sále bylo ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Vyprávění paní Šupíkové žáky upřímně dojalo. Po skončení besedy následoval velký potlesk a dva žáci dokonce osobně za celou skupinu Marušce poděkovali a předali květinu a dárek.

Seděly jsme po besedě s Maruškou v restauraci na pozdním obědě, kam přišli i tito žáci. Nikdo z nás už nečekal žádné další reakce, když k paní Šupíkové přistoupil žák 8. třídy, podal jí ruku a řekl, že jí obdivuje za to, jak přes to všechno dokáže svůj osud vyprávět. Nejen Maruška měla slzy v očích. To je snad nejkrásnější odezva, které se může člověku dostat.

Přesto, že od lidické tragédie uplynulo téměř 74 let a lidičtí pamětníci jsou již ve vysokém věku, navždy zůstanou lidickými dětmi. Předávání historie prostřednictvím vyprávění svých příběhů a osudu Lidic mladé generaci považují za své poslání.

„Myslím, že besedy s takovými lidmi, jako je paní Šupíková, která u nás byla, by se měly nahrávat, aby to pro naše i jiné děti nebyl jen nějaký údaj na papíře, který se musí učit do dějepisu.

Lidická tragédie je jednou z těch událostí, které bychom si měli pořád připomínat, aby se náhodou nestalo, že by někdo chtěl něco podobného zopakovat.“

Po několika dnech v kladenském reálném gymnáziu nacisté lidickým ženám vyrvali jejich děti z náručí a ženy byly transportovány do koncentračních táborů. Ze 105 lidických dětí žijících v původní obci přežilo válku pouhých 17. Z nich už žije pouhých 13 a navíc jen menší část přímo v Lidicích. Jejich příběhy jsou navždy poznamenány vytržením z původních rodin a opětovnou ztrátou rodičů adoptivních. Na svých válečných cestách byly svědky událostí, na které se nezapomíná.

Nesmíme zapomenout na poslední žijící lidické ženy, sestry M. Kalibovou a J. Skleničkovou, které také seč jim síly stačí, předávají historii dalším generacím.

Nejdůležitějším posláním Památníku Lidice je předávat historii mladé generaci, o což se kromě seminářů pro pedagogy a vzdělávacích programů pro školy zasluhují právě i lidičtí přeživší pamětníci.

Jen za letošní rok od ledna do května vzdělávací oddělení uskutečnilo 10 besed, kterých se zúčastnilo na 400 žáků a studentů. Některé besedy dokonce pamětníci uskutečňují individuálně a jezdí i do škol.

Otázkou je, co bude dál, až jednoho dne nezůstane mezi námi ani jeden pamětník? Dokáže pak mladá generace stejně tak dobře porozumět tíživým osudům, které potkaly obyvatele protektorátu v době 2. světové války?

Lucie Chvapilová
autorka pracuje jako vedoucí vzdělávacího oddělení v Památníku Lidice