Pár otázek pro kurátorku Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice

Je devět hodin ráno a osmiletá Viktorka, žákyně Základní školy z blízkého Buštěhradu, vchází do Lidické galerie. Není v galerii poprvé, ani letošní ročník výstavy dětských prací pro ní není první.

Je z Lidic a zná to tu jako své boty. Chodí na všechny výstavy a programy pro děti, které Lidická galerie nabízí. Ale letos je to pro ní přece jen trochu jiné – stala se totiž jednou z grafiček výstavy. Název výstavy, napsaný její dětskou ručkou, se stal hlavním motivem – je vidět nejen v expozici v galerii, ale provází výstavu i na plakátech, billboardech, reklamách v metru, nebo na webových stránkách.

I když je ještě zavřeno, Viktorka má jedinečnou možnost setkat se s kurátorkou Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice Mgr. Ivonou Kasalickou, a položit jí několik otázek, které jí vrtají v hlavě. Jejich společné kroky je pak zavedou do 1. patra Lidické galerie, kde je právě nainstalovaná expozice 44. ročníku výstavy s tématem Škola? Vzdělání!

Já mám tolik otázek… Tak jak začneme? Třeba - jak dlouho tu už pracujete?

Letos v září to bude 9 let. Zdá se mi to jako chvilka. Když tě práce baví, utíká to rychle.

A jak dlouho už ta soutěž i výstava trvá?

Výstava je jednou z nejstarších a největších výstav dětských prací na světě. Každý rok dostáváme kolem 20 000 obrázků z více než 70 zemí a je tomu už bez přestávky 44 let. A abych vše představila úplně, musím říci, že je to soutěž pro děti od 4 do 16 let z různých školních zařízení, ale zúčastnit se mohou i jednotlivci. Z prací vybere odborná porota ty nejlepší a ty jsou pak od června do konce listopadu vystaveny v Lidické galerii.

V jakém roce Vám přišlo nejvíc obrázků?

Rekord jsme měli v roce 2014, kdy bylo téma Rodinné zemědělství a kdy zaslaly děti skoro 28 tisíc prací ze 76 zemí světa. Zvířátka a přírodu mají děti totiž nejradši a tady se to projevilo.

Který ročník se Vám líbil nejvíc a proč?

Každý ročník je něčím zajímavý. Líbil se mi moc ročník s tématem Divadlo, do kterého přišly stovky loutek a masek, ale stále vzpomínám s nostalgií na ročník s tématem Brambory, kdy jsme se všichni děsili, jaké práce mohou na toto téma děti vůbec namalovat a zda nebudeme vystavovat jen slupky nebo bramborová razítka. Ale ty práce nám pak všem vyrazily dech! Tolik nápadů, tolik zajímavého zpracování, jídelny, pytle s brambory, obrovské papírové chipsy, lodě, se kterými Kolumbus přiváží toto vzácné zboží, nebo svatba dvou brambor ve sklepě… přecházely nám oči! Expozici jsme doplnili truhlíky s kvetoucími rostlinami brambor a překvapovali tak návštěvníky, kteří netušili, jak vlastně brambory kvetou…

Kdo ta témata vymýšlí?

Témata jsou doporučována jedním ze zaštiťovatelů soutěže – Českou komisí pro UNESCO. Ta se vždy inspiruje v mezinárodních výročích a tématech, takže to téma bývá celosvětové.

Z které zahraniční školy chodí do výstavy nejvíce obrázků?

Tak to je lehká otázka. Je to íránská organizace KANOON z Teheránu, která pravidelně posílá do soutěže přes 1 000 prací. Balíčky, či spíše krabice, které vždy z této íránské školy přijdou, nejsme schopné ani odnést do suterénu, musíme vždy bednu otevřít už v recepci v přízemí a  a obrázky nosit do suterénu po částech. A to v propozicích školy žádáme, aby zásilky nebyly těžší než 10 kg. Asi mají v té škole porouchanou váhu.

Kterou výtvarnou techniku máte nejraději?

Víš, že mi nikdo takovou otázku zatím nikdo položil? Všechny spíše zajímá, jaký obrázek se mi líbí nejvíc, ze které země je nejvíce oceněných prací, nebo z jaké nejvzdálenější země obrázky přišly.  Ale co se mi líbí za techniku? Asi to více záleží na tom, jak jsou jednotlivé práce těmi technikami vytvořené a pokud jsou vytvořené dobře, líbí se mi všechny. Ale nejvíce asi přece jen vítězí fotografie.

Proč zrovna fotografie? Já mám třeba raději keramiku nebo věci z papíru.

Mně se na fotkách líbí to, že mohou velmi reálně přiblížit místo a prostředí, kde děti bydlí, kde žijí a jak to u nich vypadá. Bez příkras můžete navštívit jejich dům, školu nebo třídu. Ale tím už také naznačuji, co fotily děti letos. Přišly nám totiž zajímavé fotografie z mnoha zemí, poprvé letos z Tibetu a Keni. Děti tam sedí v horách na trávě a učí se, nebo lezou o přestávkách po stromech. Jsou to děti jako u nás, jen mají jiné oblečení nebo barvu pleti.

Líbí se Vám, když jsou na obrázcích nalepené různé třpytky, flitry, nebo třeba i fazole a další věci?

Tak to se přiznám, že ne. Nezdá se mi, že to je vhodný materiál pro výtvarnou tvorbu, třpytky a flitry práci násilně dekorují a zvýrazňují. Nepřinášejí žádnou kreativní myšlenku, ani příjemné podívání. A nalepené předměty na obrázku? Ty nemám vůbec ráda! Většinou totiž hned potom, co obrázek vybalíme, všechno přilepené začne odpadávat. Obrázek je pak poloviční a tu druhou polovinu smeteme do koše.

Umíte sama kreslit?

No ty mi Viky teda dáváš! Teď na sebe prozradím to, co jsem vlastně ještě nikomu neřekla. Nebo se na to spíše nikdo neptal. Řekla bych, že moc ne. Nikam do umělecké školy na kreslení jsem nechodila a tak jsem si trochu kreslila jako dítě, ale žádná sláva to nebyla. Jsem celkem šikovná v obkreslování a kopírování, ale vlastní tvorba pokulhává. Zajímavé ale je, že to nebylo překážkou v tom, abych se začala ve výtvarné tvorbě dětí rychle orientovat a cítit jí. Rychle mě to vtáhlo a já začala výtvarnou prací dětí žít. Velmi obdivuji všechny pedagogy, kteří s dětmi dobře pracují a umí je motivovat. Škoda, že jsem neměla dobré učitele na výtvarku! Nebo měla?

Kde jste sehnala porotce soutěže?

To je dobrý dotaz. Víš a určitě tušíš, že prohlédnout a rozhodnout o tolika dílech je velmi náročná práce, porotci musí být zkušení a schopní takovou zátěž zvládnout. Musí také být ochotní se domluvit mezi sebou, mít svůj názor, obhájit ho, ale také někdy ustoupit a dohodnout se mezi sebou. Musí umět přijmout názor i toho druhého. A to víš, ve výtvarném umění je to vždy těžké. Protože – kdo spočítá nebo změří, jaký obrázek je hezčí? Je to všechno jen o tom, co se komu líbí. Když jsem se účastnila na střední škole literárních soutěží, paní profesorka českého jazyka vždy říkala „to víš, to je těžké, jestli se to bude líbit, to není jako ve sportu, když někdo doběhne první, tak je první. Tohle je především o pocitech a ty se nedají změřit“. V posuzování dětských prací je to podobné.

Ale ty ses ptala, jak jsem ty porotce našla… Někteří z nich jsou porotci v Lidicích už velmi dlouho a já jsem ráda, že tu zůstali, když jsem před těmi 9 lety přišla a tak se změnila kurátorka. Jsou to většinou umělci, výtvarníci, sochaři, fotografové, kteří často zároveň vyučují výtvarnou výchovu na základních školách, základních uměleckých školách, nebo na školách středních. Mnoho porotců přišlo později, našla jsem je postupně a oslovila je. Většinou jsem je vybírala na základě jejich dobré práce s dětmi a jejich úspěchů, také jsem cíleně směřovala k tomu, aby v porotě byli zastoupeni i učitelé ze základních škol, ale i ti, co pracují s handicapovanými dětmi, neboť i z těchto škol nám přicházejí nádherné práce. Jsem moc ráda, že mezi porotci jsou i fotografové (letos přijal pozvání známý fotograf Robert Vano) i sochaři, grafici, malíři. Nemohu zapomenout na to, že máme v porotě i cizince - ze Slovenska, Belgie, Lotyšska, Litvy, Ruska a Hongkongu. Jejich názory jsou pro všechny velmi zajímavé, přibližují celé porotě způsob výtvarné práce s dětmi ve svých školách a zemích, seznamují a vysvětlují, čím se třeba pohledy na výtvarné zpracování v jejich zemi liší. A protože ne všichni hovoří v porotě rusky nebo anglicky, vytvořili jsme si takovou svoji řeč, která má jen pár slov a všichni vědí, o co jde, hlavně v případech, kdy se udělují čestná uznání, nebo medaile. Naštěstí se medaile řekne v těchto jazycích skoro stejně (smích).

Porotci tvoří velmi důležitou a podstatou část soutěže, kurátor musí být bezpodmínečně přesvědčený, že jsou to lidé, kteří jsou odborníci a své práci i dětské tvorbě rozumí.  Zároveň musí být velmi tolerantní a zároveň velmi pracovití. A neposlední řadě by měli mít smysl pro humor. Je to parta, kterou mám ráda a vždy se těším, až se sejde a všechny opět uvidím.

A co děláte s těmi obrázky, které nevyhrají?

No tak to bude asi trochu smutná část našeho rozhovoru. Obrázků přichází opravdu hrozně moc a všechny ocenit nemůžeme. Snažíme se proto obrázky dětem vrátit, protože víme, jak dlouho a s jakou chutí je vytvářely. Bohužel je nemůžeme posílat zpátky, na to nemáme finance, ale pokud si pro něj děti přijedou s rodiči, nebo přijede učitel jejich školy, rádi je vrátíme. Mnoho neoceněných nevrácených obrázků si schováváme, a když si chce někdo vyzdobit třeba ordinaci, tak mu je rádi půjčíme. Ale všechny bohužel skladovat nemůžeme, protože nemáme tolik místa.

A co se Vám na Vaší práci líbí a co byste změnila, nebo nemáte ráda?

Líbí se mi, že je moje práce veselá a že je kolem ní tolik milých lidí – kolegové, porotci, pedagogové, děti. Mám moc ráda dětské práce, které jsou tolik pozitivní. Někdy si představuji, jak a kde děti svou práci namalovaly a hledám na mapě, kde ty země, odkud nám děti obrázky poslaly, vlastně jsou. Také jsem měla několikrát možnost navštívit české i zahraniční školy osobně, to byly jedny z nejhezčích chvil. Ráda vzpomínám třeba na návštěvu školy pro slepé děti ve Vilniusu v Litvě, nebo na rošťáky ze školy Edvarda Beneše v Brazilských Lidicích. Já se na těch místech mohu osobně přesvědčit, že jsme udělili ocenění správně, že děti umí malovat a že jejich práce jsou pravdivé. A když pak mohu i předat diplomy, kruh se uzavírá.  

Také mě moc baví, že moje práce není jednotvárná, že každá činnost, která je spojená s její organizací trochu jiná. Asi nevíš, že jsem vystudovala knihovnictví, nikoli výtvarné umění. Do práce kurátorky výtvarné soutěže jsem skočila po hlavě a naučila se v mnoho nového a zajímavého - grafiku tiskovin, instalaci výstav, organizaci vernisáží, doplňování webových stránek, práci s databází až po vedení vzdělávacích programů pro děti.

Ale ptala ses i na to, co ráda nemám, viď?  Nemám ráda, když se rodiče různě snaží, aby práce jejich dítěte byla oceněná. Ano, to se stává. Třeba mi napíší a chtějí, aby se porota znovu sešla a přehodnotila rozhodnutí. Také mě někdy netěší, když je práce moc najednou a já nemám čas na nic jiného. Také bych ráda zvětšila prostor pro oceněné práce, aby bylo oceněno více dětí. A pozvala při vernisáži na pódium všechny děti, které byly oceněné, nejen ty, které získaly medaili. Všichni si to zaslouží, jen to časově a technicky nelze zvládnout. A také bych chtěla mít v Lidicích zastřešený prostor, kam by se všichni hosté vernisáže vešli a nemuseli bychom se tak bát špatného počasí při vernisáži. Sama víš, jaké to je běhat po zahradě při vernisáži v blátě a v dešti.

Takže se Vám tady i přes všechny problémy líbí?

Soutěž miluji a beru ji jako své třetí dítě (smích). Nesmím ji ale odstřihávat od celé práce v Památníku Lidice, která zahrnuje i další činnosti, ale hlavně i setkání s milými a zajímavými lidmi. Možnost setkání s přeživšími – pamětníky Lidické tragédie - e pro mě zatím to nejpůsobivější, co mě v mém dosavadním životě potkalo. Za to budu vždy děkovat.

A tobě, Viky, šikovná reportérko, děkuji za rozhovor.  A také za to, jak jsi krásně napsala svou rukou letošní téma výstavy.

Děkuji za to, že jsem si s Vámi mohla popovídat. Určitě se zase brzy přijdu na výstavu podívat. A protože je výstava moc hezká, ráda na ni pozvu další děti i jejich rodiče, bude se jim tady líbit.

Rozhovor s kurátorkou výstavy vedla Viktorie Klímová, 9 let, pravnučka přeživší lidické ženy Věry Neradové.