Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

V sochách pro mne maminka stále žije

5. 01. 2017 11:12:13
„Je to zvláštní a překrásný pocit, držet v ruce knížku o vlastní mamince,“ se slzami v očích přiznala Sylvia Klánová před do posledního místečka zaplněnou Lidickou galerií.

V polovině prosince loňského roku se zde konal vánoční koncert, obohacený o slavnostní křest knížky Můj život byl..., věnované akademické sochařce Marii Uchytilové-Kučové.

Publikace je průřezem obsáhlého díla této významné autorky, z jejíž tvůrčí dílny mimo jiné pochází snad celému světu známé sousoší lidických dětí, zavražděných po vyhlazení Lidic nacisty. Marie Uchytilová je tak alespoň symbolicky vrátila domů, přivedla je na lidickou pláň, kde kdysi stávala jejich víska.

Sotva kdo z nás si asi při placení zboží v hotovosti uvědomuje, kdo je autorem českých bankovek či mincí. Ani pamětníci Československa tedy možná nevědí, že to byla právě ona, kdo vytvořil návrh jednokorunové mince, která se stala československým platidlem v letech 1957 až 1993.

Marie Uchytilová-Kučová po sobě zanechala nejen onu minci a sochy, ale také busty, medaile a dokonce i básně. Dvojjazyčná publikace, texty jsou v češtině a v angličtině, nabízí bohatý obrazový materiál, přibližující její tvorbu, za niž od prezidenta Miloše Zemana 28. října 2013 dostala státní vyznamenání Medaili za zásluhy 1. stupně in memoriam.

Jaká byla a zůstává sochařka v očích své dcery? I o tom jsme si se Sylvií Klánovou povídaly.

Co se vám vybaví, když se řekne Lidice?
Jakmile je zaslechnu, zpozorním. Asi jako každému mi na mysl okamžitě vytane obrovská hrůza a nespravedlnost, kterÉ změnily životy více jak pěti stům nevinných lidí v tragický osud. Lidí, kteří si žili svůj poklidný, obyčejný, šťastný život, o který z většiny přišli.

Po pro současníka sotva představitelném strádání však přeživší trpěli i nadále.
Ano, velkým smutkem. Chyběli jim jejich nejbližší. Nesmírnou bolest jim rovněž přinášelo rozhodnutí vyprávět své příběhy bezpráví dalším generacím pro výstrahu. Učinili tak z vlastního rozhodnutí, aby lidem stále připomínali, že i takové hrozné věci, jaké se přihodily jim, se mohou v civilizovaném světě stát kdykoliv znovu. Chtěli varovat před jejich opakováním.

Do Lidic jezdíte dlouho. Snad žádná pietní či kulturní akce se bez vás neobejde. Co vás sem pořád táhne?
Jezdím sem od svých dvaceti let, tedy od počátku sedmdesátých let minulého století, co moje maminka začala pracovat na nadživotním sousoší lidických dětí, popravených v roce 1942 v polském Chelmnu. Naše návštěvy do Lidic v té době byly občasné. Přijížděli jsme s mým manželem a postupně i s našimi dvěma dětmi, ale vždy s maminkou, která nám tady hodně vyprávěla, seznamovala se svými plány.

Prý vás stavěla na místa, kam sousoší plánovala postavit.
To je pravda. Nejednou jsme jí takto pózovali. Měla totiž tři, která si pro ně na lidické pláni vybrala. Na jednom z nich, schváleném architektem Václavem Hilským, stojí. Překvapilo mne, že dokonce i mladí potomci lidických přeživších žen si pamatují, jak tady Marii Uchytilové stávali modelem, aby si mohla udělat co nejpřesnější představu.
Od maminčina úmrtí na srdeční infarkt 16. listopadu 1989 jezdíme do Lidic pravidelně a nepřetržitě. Zvláště v posledních jedenácti letech i několikrát do týdne, a to na všechny akce pořádané Památníkem Lidice a každoročně na všechna lidická výročí.
Jezdíme do Lidic za maminkou, za jejím dílem, neboť ona stále pro mne ve svých sochách žije! Jezdíme sem rovněž za přáteli. Využíváme každou příležitost, pokud to jde, bydlíme totiž v Plzni.

Víc vzpomínáte na maminku a její dílo nebo na tragický osud Lidic či se vám oboje mísí dohromady?
K Lidicím mě přivedla maminka svojí prací. Jako poválečné dítě jsem se prvně seznámila se skutečnou válkou až teprve pohledem na její sochy lidických dětí, které tvořila v ateliéru v Praze-Hodkovičkách. Dříve jsme bydleli na Letné a dva bloky od našeho bytu, v blízkosti Akademie výtvarných umění, měla maminka svůj první pražský ateliér. Tvořila neustále spoustu plastik i dětských portrétů a medailí. Kolikrát byla zamyšlená, ale vždy se mi dokázala věnovat. Jako dítě jsem tolik nevnímala a nechápala, co ji trápí. Až když začala pracovat na svém celoživotním díle, na Památníku dětských obětí války, jsem ji pochopila a porozuměla. No a od té doby se pro mne Lidice staly středobodem spojeným s mojí maminkou, s její neuvěřitelnou, nezměrnou dřinou i trápením spojeným s prosazením jejího životního díla. Věděla, že je pro svět důležité. Nikdo ji v jejím přesvědčení, v její vizi lepšího a bezpečnějšího světa bez válek, nemohl zviklat. Ten pomník je bez nadsázky jejím celoživotním mírovým činem.
Nemohla jednat jinak. Pokud vím, nikdy nebyla lhostejná k nepravostem.
Proto se také stala sochařkou za právo dětí na život. Od maminky vím o Lidicích vše. Maminka mě k nim přivedla. V Lidicích mám spoustu přátel, jak v Památníku Lidice a v obci samotné, tak mezi přeživšími lidickými dětmi. Přilnula jsem k nim.

Co cítíte tváří v tvář sousoší dětí?
Vždy, když stojím před pomníkem, je mně maminka opět velice blízko. Připadám si, jako bych opět byla s ní v jejím ateliéru. K sousoší přicházejí lidé, nosí dětem květiny a hračky. Přesně tak, jako se to stávalo u maminky v ateliéru po celá ta téměř dvě desetiletí, co pomník v nadživotní velikosti vytvářela.
Zároveň se mi srdce svírá bolestí a lituji, že byly tak krutě a zbytečně zmařeny životy tolika krásných dětí, že dětských obětí druhé světové války bylo jen obtížně uvěřitelných třináct milionů! Dívám se na příchozí a vidím obdiv, úctu a dojetí. Někteří pláčou, klečí, modlí se. Viděla jsem před sousoším skupinu cizinců držet minutu ticha, jako padlým vojákům.

Vaše maminka je v těch sochách. Je v nich i její duše...
Víte, na mne se maminka dívá z každé její sochy, a když stojím před pomníkem na lidické pláni, celou svou bytostí vnímám její blízkost! Vzpomínám si, jak často opakovala, že sochy lidických dětí žijí svým vlastním životem a zároveň životem toho, kdo je vytvořil.
Také někdejší ministr kultury Pavel Dostál mi jednou prozradil, že to cítí stejně, a totiž, že maminčiny sochy lidických dětí jsou skutečně živoucí. A to samé mi svěřil pan doktor Zdeněk Mahler. Vyprávěl, jak byl zrána u pomníku a sochy dětí měly na tvářích kapičky rosy, jakoby plakaly...

Moje maminka, kdykoliv přijela do Lidic, šla děti navštívit, ale pokaždé přiznávala, že tomu nejmenšímu se nedokáže nikdy podívat do očí, protože v nich čte výčitku: Jak jste, lidé, mohli dopustit, aby nás zabili?! Čím to, že vaše maminka dokázala sochám vtisknout duši?
Své dílo hluboce procítila a promyslela. Myšlenka na pomník dětským obětem války v ní zrála více jak dvacet let. Tedy hned od konce války. Vytvořila tisíce studií, než k její realizaci přistoupila.
Při tvorbě každého lidického dítěte se musela vžít do jeho života a jeho hrozného osudu. S každým z těch dětí musela zemřít, aby je mohla vytvořit, a proto děti žijí. Vtiskla jim duši, protože je vytvořila z nezměrné lásky k dětem a z odporu proti válce. Tvořila je svým srdcem a vnitřním přesvědčením, že dělá správnou věc, že její dílo srozumitelně promluví k lidem celého světa.
Maminka pracovala nepřetržitě celé dny a někdy i noci, bez svátků, sobot i nedělí, jen v tvůrčím nadšení a přesvědčení o nezbytnosti své práce. Návštěvy v ateliéru vždy nad jejím dílem žasly a vždy pronášely stejná slova: to jsme nevěděly, že těch dětí bylo tolik. Už to nebyla statistika, už to bylo skutečné, konkrétní.
Maminka chtěla děti vrátit národu na věčnou paměť lidstva, které časem zapomíná! Říkala, že se na ni oči, jimž sama dala život, neustále dívají, aby vydaly svědectví o svém počtu, věku a strašném nespravedlivém osudu. Smutek maminka zaháněla tím, že tvořila další plastiky optimisticky laděné, plastiky lyrické či plastiky s dětskými motivy, dětí veselých, spokojených a šťastných!

Jaký byl život vaší maminky z pohledu dítěte?
Nikdy nebyla lhostejná a na vše měla řešení, nic pro ni nebylo problémem nebo překážkou. Život s ní byl pro mne bezstarostný. Maminka se dokázala skvěle věnovat. Uměla velice krásně vyprávět, měla jsem s ní pohádkový život. Byla obrovsky sečtělá, dokázala spatra hovořit, nádherně modelovala. Já jsem ji pozorovala, učila se od ní, moc jsem ji obdivovala a vážila si jí. Byla jsem na ni pyšná. Za den s ní se dalo prožít, co s jiným ani za půl roku. Maminka byla nesmírně hodná, vtipná a zábavná, životní optimistka. Nikdy nezvýšila hlas. Byla to neskutečně skromná, ale statečná, odvážná a odhodlaná žena. Byla nabitá nezdolnou, nezlomnou tvůrčí energií a já vím, jak moc jí na jejím díle záleželo.
Byla také velice ohleduplná k ostatním. Pro druhé by se rozdala, každému chtěla pomoci. Proto její dílo promlouvá k tolika lidem. Je vytvořené s obrovskou upřímností, bolestí a darem nadání od Boha. Maminka už jako dívka byla velice citlivá. Vím, že její žákyně z výtvarné školy ji milovaly a svěřovaly se jí. Často ji navštěvovala i budoucí scenáristka, herečka a režisérka Alice Rychetníková-Nellis, která na její dílo od dětských let hleděla s uznáním.

Trávila jste s maminkou hodně času v ateliéru?
Pokaždé, když jsme přijeli do Prahy a snažili jsme se, aby to bylo co nejčastěji, měla velkou radost. Návštěvy v ateliéru se staly samozřejmostí. Naše děti, dcera a syn, od sedmdesátých let vyrůstaly s pomníkem. Maminka naše vlastní i cizí neustále pozorovala. Jak při práci na nadživotních sochách, tak během více než dvacetileté přípravy na své stěžejní dílo. Již na AVU měla prostudovanou dětskou plastiku, sama vyučovala ve výtvarné škole. Aby děti poznala co nejdůkladněji, pozorovala skupiny žáčků z blízké mateřské školky, do paměti si vštěpovala jejich pohyby i postoje, když šly na procházku.
Od sedmdesátých let jsme maminčinu práci sledovali přímo v jejím ateliéru. Uměla velice rychle modelovat. Žasla jsem nad její schopností modelovat z paměti, bez živého modelu, jen podle malé sošky z již jí dříve vytvořeného desetinového modelu sousoší, kterou si umísťovala na stojánek. Maminka byla v ateliéru doslova uvězněna. Možná to pro někoho bude znít nepochopitelně, ale nikdy mně a mé rodině nebyla tak na dosah jako právě tam, při práci. Snažili jsme se nerušit. Nikam neodcházela. Tu a tam se zahleděla na naše děti, sáhla jim na lokýtek, nebo na ramínko, aby si ověřila modelaci.

Na jedné z fotografií v knížce Můj život byl..., jsem si všimla, že i vy jste stávala modelem.
Často, ovšem také jen proto, aby si maminka zkontrolovala postavu či postoj na svých nadživotních sochách. Měla také zapůjčené fotografie lidických dětí, pokud se dochovaly, od lidických maminek. Ale když se bezprostředně potřebovala na děti podívat, a my jsme zrovna nebyli k dispozici, šla nakoupit, a cestou si prohlížela děti. Mnoho jsem se od maminky v ateliéru naučila. Moc ráda bych jí byla pomáhala i s nakládáním hlíny na sochu. Odmítala to s tím, že jí nikdo nemůže pomoci, protože jak sochy dělá z vnitřku, neustále o práci přemýšlí.

Co vám vštěpovala? Dala vám do života nějakou zásadní radu, kterou v sobě pořád nesete?
Měla nadhled. Osobně se nikdy nezabývala malichernostmi. Silně vnímala problémy druhých, kteří k ní přicházeli s prosbou o radu. Vždy jim dokázala pomoci, najít řešení problému. Moc se mi líbila i její neplánovaná rozhodnutí. To bylo pro mne zábavné a obdivuhodné. Nechyběla jí odvaha a velké odhodlání. Třebaže pracovala na tak závažném a náročném díle, měla v sobě zakotvený životní optimismus. Nikdy neztrácela naději. Odpočívala opět prací nad milými a veselými plastikami. Tvrdila, že celý i svůj volný čas prosochala. Byla mi velkým příkladem. Když jsem měla nepodstatné trápení, povzbudila mě slovy: Nic si z toho nedělej, za sto let to bude jedno! Své dílo ale dělala pro věčnost!
Maminka mi vždy vštěpovala slušnost, ochotu a ohleduplnost k druhým. Tyto zásady v sobě nosím celý život a držím se jich. A také nikomu nic nezávidět, nebýt lhostejná, mluvit vždy pravdu a dívat se na věci vždy z té jejich lepší strany, v duši si zachovat optimismus, nevzdávat se a neztrácet naději. To vše mi hlavně svým příkladem dala do vínku a to mi snad asi také zůstalo!

Když jste při křtu knihu držela v ruce, všichni přítomní vnímali vaši radost i dojetí. Jaké to je, těšit se z publikace o vlastní mamince?
Maminka si ji zaslouží. Pro mne je to vrchol i mého snažení, splnění mého velkého snu. Je velice důležité, aby se na ni nezapomnělo. Vím, že kolikrát školní děti více znají tvůrce než jeho dílo a také vím, že se lidé o autorku pomníku lidických dětí zajímají. Věřím, že vryla nesmazatelnou stopu do srdcí lidí i dějin umění! Proto jsem si moc přála, aby se o ní veřejnost dozvěděla co nejvíce. Knihou jsem nadšena. Děkuji skvělým profesionálům, kteří se na jejím vzniku podíleli. Památníku Lidice za nezapomenutelný křest. Děkuji za maminku, akademickou sochařku Marii Uchytilovou. Snad to odněkud shora vidí...

(Publikaci vydal Ivan Ulrych - Nakladatelství VEGA-L, Nymburk; V Zahrádkách 1617, 288 02 Nymburk, tel. 731 150 383, info@vega-l.cz; http://www.vega-l.cz/)

Rozhovor vedla: Jana Vrzalová, spolupracovnice Památníku Lidice
Na otázky odpovídala: Sylvia Klánová, dcera ak. sochařky Marie Uchytilové


Můj život byl jen několik marných kroků
z hlubiny dávných let do hlubin budoucích časů
můj život byl
jen výkřik miliónů hlasů...

Žila jsem jenom pro jediný cíl –
aby nebylo nikdy zapomenuto nejmenších mučedníků války –
i tehdy, až války už nebudou...
Vím, že nebudou – proto jsem žila...

Z básně Marie Uchytilové-Kučové

Autor: Památník Lidice | čtvrtek 5.1.2017 11:12 | karma článku: 13.65 | přečteno: 320x

Další články blogera

Památník Lidice

Mé druhé setkání s Lidickou Madonou za hranicemi naší vlasti

Německé město Aachen, (česky Cáchy), leží přibližně 70 km západně od Kolína nad Rýnem, v místě, kde se setkávají hranice Německa, Belgie a Holandska. Traduje se, že z jedné nejmenované místní restaurace můžete...

26.10.2017 v 20:57 | Karma článku: 7.01 | Přečteno: 193 | Diskuse

Památník Lidice

Zajati na hradě Lidice

Lidice byly ve středověku nevelkou zemědělskou vsí v údolí lidického potoka zhruba 20 km severozápadně od Prahy.

10.7.2017 v 10:33 | Karma článku: 16.85 | Přečteno: 306 | Diskuse

Památník Lidice

Putování do Říma s Lidickou Madonou

Když mne v únoru tohoto roku oslovila má přítelkyně z dětství Dr. Helena Raifová, zda-li bych se nechtěla přidat k malé skupině poutníků z Kladna Rozdělova, kteří se chystají doprovodit spolu s ostatními českými poutníky...

29.6.2017 v 19:09 | Karma článku: 8.98 | Přečteno: 186 | Diskuse

Památník Lidice

Báseň zkomponovaná u příležitosti 75. výročí vypálení Lidic

Paní Jarmila Pacholíková složila u příležitosti 75. výročí vyhlazení obce Lidice dojemnou báseň, o kterou se s Vámi chceme podělit.

23.6.2017 v 9:35 | Karma článku: 8.46 | Přečteno: 148 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Já si létám já se vznáším

Vypůjčila jsem si slova jedné písničky jako titul blogu, který netradičně představí dva zcela odlišné fenomény-přesněji, titul charakterizuje ten první jev, zatímco na druhý by se dalo vztáhnout -čím výš vyletíš, tím níže spadneš.

19.11.2017 v 9:12 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Karel Boháček

Jaký sexuální fetiš je pro chlapa neodolatelný? Aneb Názory muže za zenitem 9. část

V předposlední části desetidílné minisérie uděláme něco, co jsme zatím zdánlivě nezkusili ani náznakem.

19.11.2017 v 9:03 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 17 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Země se fakt naštvala

Hele lidi, má trpělivost s vámi už došla. Já, Matka Země a spolu se mnou mé děti, synové Vzduch a Oheň a dcera Voda už vás máme plné zuby.

19.11.2017 v 8:52 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 53 | Diskuse

Helena Vlachová

Sexuální obtěžování

Všeho s mírou. Platí o všem v našem životě. O alkoholu, kouření, jídle, dalo by se toho napsat hodně, hovoříme-li o uměřenosti.

19.11.2017 v 7:40 | Karma článku: 26.06 | Přečteno: 477 | Diskuse

Libuse Palkova

Jídlo a jazykověda

Nežijeme abychom jedli, ale jíme, abychom žili, říká známé přísloví. V češtině najdete mnoho obratů rčení a přirovnání, která se jídla a poživatin nějak týkají, i když nejde právě o proces stravování.

18.11.2017 v 20:36 | Karma článku: 15.77 | Přečteno: 666 | Diskuse
Počet článků 67 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 516

Státní příspěvková organizace Památník Lidice pečuje o trvalou vzpomínku na obec Lidice, vyhlazenou 10. června 1942 německými nacisty. Památník Lidice má rovněž na starost péči o NKP Pietní území Ležáky a KP Lety u Písku.
http://www.lidice-memorial.cz
FB: http://www.facebook.com/Lidice.pamatnik

Speciál blog s podporou Blog iDNES.cz



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.