Sobota 14. prosince 2019, svátek má Lýdie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 14. prosince 2019 Lýdie

Rozhovor s vnučkou hrdiny Karla Kněze, který se obětoval a zachránil tak životy

11. 10. 2019 15:09:01
Tento rozhovor proběhl s paní Alenou Mergl Kučerovou, vnučkou Karla Kněze, vrchního strážmistra, velitele četnické stanice ve Vrbatově Kostelci s přímou vazbou na parašutisty, kteří odstranili Reinharda Heydricha.

Karel Kněz představoval jednoho z nejvýznamnějších příslušníků tamější odbojové skupiny Čenda s přímou vazbou na operaci Silver A. Než aby riskoval po vyzrazení při brutálních nacistických výsleších prozrazení informací,rozhodl se Karel Kněz pro smrt. Dne 22. 6. 1942 se zastřelil. Mimo jiné tím uchránil svoji rodinu a další životy.

Díky vzpomínkovým akcím, které se uskutečňují třeba v Ležákách, jsou lidé vedeni k hlubšímu zamyšlení, říká Alena Mergl Kučerová.

Kdy jste začala intenzivněji bádat po životě svého dědy?

„Ležáky a smrt dědy se prolínaly mým životem už od dětství. Bylo to i tím, že mě vychovávala do šesti let babička Anna ve Vrbatově Kostelci – jeho žena. Maminka musela ihned po mateřské dovolené nastoupit do zaměstnání. Babička velmi ctila památku dědy. V kuchyni mezi okny měla pověšenou jeho podobiznu. Znáte to, děti jsou zvídavé. ‚Babi, kdo je ten pán v uniformě na tom obraze?‘, byly často mé dotazy. Chodívaly jsme pravidelně na hřbitov, i tam je na pomníku jeho fotka a opět nastalo vyptávání. Babičku lidé neoslovovali ‚paní Knězová‘, ale ‚paní vrchní‘ – další věc, která mi vrtala hlavou. To jsou takové ty první střípky a uvědomění si, že tady děda byl. Čím jsem byla starší, dozvídala jsem se toho více a více, hlavně od mého otce Jaroslava. Ten dýchal vždy pro Ležáky a udržoval památku, jak jen to bylo možné. Za totality to bylo těžké a o spoustě věcí se nemohlo hovořit. Do naší rodiny ale vždy přicházeli lidé, kteří byli nějak s Ležáky spjatí, většinou se jednalo o pozůstalé, pamětníky, bývalé odbojáře nebo jejich příbuzné. Od roku 1989 jsem rodiče pravidelně doprovázela na piety, které začal pořádat Obecní úřad ve Vrbatově Kostelci k datu, kdy se děda zastřelil. Tam jsem se setkávala už jako dospělá s lidmi, kteří mé prarodiče pamatovali, a tedy vypravovali a vzpomínali. Tím pádem jsem měla stále více otázek adresovaných na mého tatínka, které z těchto setkání vyplynuly. Jak mému tatínkovi ubývalo zdraví, začínala jsem se odkazu jeho rodičů věnovat intenzivněji.“

Jaký měl váš tatínek vztah ke svým rodičům a vůbec době v protektorátu?

„Tatínek svoje rodiče miloval a připomínal si je celý život, a tak nějak automaticky to převedl i na nás, děti. Často vyprávěl o tom, jak se po dědově smrti rodině těžce žilo. Babička totiž byla sudetská Němka, neměla dobrou češtinu, pobývala v cizím prostředí, nechodila do práce. To se projevilo i na živobytí a penězích. Když neměla z čeho vařit, otec jezdil po sedlácích a známých rodiny prosit o jídlo, mouku, vejce, maso, máslo, mléko atd.

Táta často vzpomínal na dědu, jakou byl autoritou, byl přísný, ale spravedlivý a laskavý, jak v rodině, tak v práci, dokázal lidem v nouzi pomoci. Ti se to snažili po jeho smrti rodině oplatit, i když se báli. Vzpomínal také, jak doručoval vzkazy, které po něm děda posílal dál jednotlivým odbojářům. V podstatě dělal spojku. Byl drobný, rychle běhal, bystrý a všude se bez zvláštní pozornosti dostal. Maminky si tatínek vážil, protože dokázala v té těžké době oba syny vychovat a nepropadnout beznaději. Tatínek s ní zůstal, strýc Karel odešel do Prahy studovat, stal se z něj komerční inženýr. Táta však také chtěl studovat, a to čtyřletou obchodní akademii v Chrudimi. Nakonec studia ukončil pouze dvouletou obchodní školou a začal pracovat jako účetní. Musel totiž podporovat bratra na studiích v Praze, i maminku, která měla minimální důchod. Zážitky z války i toto všechno je spolu hodně sblížilo. Navíc se tatínek s velkou laskavostí staral o babičku až do její smrti.

V naší rodině se hovořilo, jak o předválečných, válečných, tak i o poválečných letech. Vždy s ohledem na věk můj a sestry, co jsme byly schopné vstřebat. Měli jsme doma i hodně knih, které se vztahovaly k ležácké tragédii a odboji vůbec. Ty jsem již jako odrostlejší dívka četla. Knihy jsme i půjčovali a mnohé se nám bohužel nevrátily. Velmi mě také zaujal životní příběh rodiny Vaškových. Se ženou poručíka Jindřicha Vaško, Annou a jejími syny, jsme se přátelili.“

V roce 2011 natočila Česká televize v rámci dokumentu Neznámí hrdinové díl „Muž, který se obětoval“, přibližně dvaceti pěti minutový snímek o vašem dědovi, Karlu Knězovi či ležácké tragédii. V něm mimo jiné figurujete ještě se svým tatínkem. Jak jste se na natáčení připravovali a v jaké atmosféře probíhalo?

„Po roce 1989 natočil můj tatínek jako přímý pamětník událostí v Ležákách několik věcí pro Český rozhlas, památník Ležáky i soukromé osoby, které se zabývaly touto tématikou. Muž, který se obětoval, byl poslední projekt. V té době byl však již hodně nemocný, nicméně byl moc rád, že se osoba i odkaz Karla Kněze takto připomněla. Velmi trpěl tím, že to za socialismu nebylo možné, západní odboj se téměř nepřipomínal a lidé s ním spojení jako by neexistovali, byť mnohdy přinesli oběť nejvyšší. Je potřeba říci, že tehdy moji rodiče žili kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu již v Domě seniorů ve Skutči. Velmi často jsem je zde navštěvovala a jezdili jsme na menší výlety. Čím více se blížil konec jeho pouti na tomto světě, tím více jsme pravidelně jezdili na místa jeho srdci blízká – například na hřbitov ve Vrbatově Kostelci. Cesta poté pokračovala k domku, kde babička dožila, k okolním obcím, kam jezdil pro jídlo k sedlákům, do Cejřova, Louky, Hlíny, Kvasína, Habrovči a končili jsme v Ležákách.

Atmosféra při natáčení byla příjemná. Jen scénárista Miloš Doležal a režisér Zdeněk Všelicha byli zaskočení zdravotním stavem tatínka. Nakonec jsme se rozhodli, že to uděláme, jak byl táta zvyklý. Vzala jsem ho jednoduše na výlet a povídali jsme si. Posháněla jsem staré rodinné fotografie a dokumenty, které kdysi babička ukryla a časem se dostaly až ke mně. Dnes jsou to doslova cennosti vypovídající o životě dědy, jeho práci i rodině. Scenárista i režisér z toho byli nadšeni a vypili jsme nad tím nejednu kávu při jejich návštěvách u mě doma. Já sama jsem ráda, že se nám dokument podařilo natočit, bylo to na poslední chvíli. Krátce na to v roce 2012 zemřel tatínek ve Vojenské nemocnici v Praze jako válečný veterán. Jsem vděčná, že pan Všelicha mi poskytl téměř všechen materiál, který natočil a nebyl v dokumentu použitý. Na dokument byly reakce velmi pozitivní, volalo mi hodně lidí a volají stále, především při každoročním opakování v době ležácké tragédie. Díky dokumentu jsem našla i další členy rodiny Knězových, kteří se mi ozvali z Čech i zahraničí, a další pamětníky, pozůstalé či zajímavé osobnosti.“

Každoročně se připomínají akce v Ležákách, ať už oficiální tryzna s předními veřejnými osobnostmi či Memoriál Karla Kněze – branný závod pro děti. Jste toho vždy součástí? Jak osobně vnímáte tyto vzpomínkové události?

„Ano, každoročně se účastním těchto pietních vzpomínek. Jsem ráda, že Memoriálem Karla Kněze si tuto nelehkou dobu připomenou i děti základních škol. Dříve jsem se setkávala s tím, že děti z okolí o Ležákách nic nevěděly, stejně tak jejich rodiče. Skutečnost, že je tento Memoriál věnovaný mému dědovi, pro mě znamená velkou čest. První ročníky stihli i moji rodiče. Když jsme společně s paní Kamilou Chvojkovou (Vedoucí Památníku Ležáky pozn. aut.) udělaly v minigalerii výstavu „Vzpomínka na Karla Kněze“, a tatínek tam viděl zvětšené fotografie svých rodičů, dojalo ho to. Jsou to silné emoce a nikdy na to nezapomenu. Proto bych byla ráda, kdyby se tato výstava alespoň na Memoriál Karla Kněze opakovala, nehledě na veškerou práci okolo.

Velmi mě těší i dnes důstojné pojetí nedělní piety a krásně upravený celý areál. Povědomí o Ležákách je stále silnější. Naše poslání je tyto věci předávat dále. Upozorňovat na hrůzy, které se dějí při válečných konfliktech. Zabránit jim. Bohužel se na různých místech světa stále tak děje.

Nemohu opomenout další vzpomínkovou akci u pomníku Karla Kněze v Habrovči, což je kousek od místa, kde se děda zastřelil. Koná se vždy v pátek odpoledne před nedělní pietou v Ležákách. Je to taková komorní vzpomínka na dědu a pro mě osobně i na moje rodiče. Od roku 1989 ji pořádá Obecní úřad ve Vrbatově Kostelci. Myslím, že všichni, kdo se účastní, jsou naladěni na stejnou notu, za což děkuji. Zájem o životní příběh dědy a jeho rodiny ze strany medií, publicistů, badatelů, mě moc těší. Tak bude jeho odkaz stále živý.“

Přejděme na závěr k obecným skutečnostem. Co bychom si měli především nést z těchto historických poznatků?

„Žijeme v uspěchané době zaměřené na co nejsnadnější a nejrychlejší uspokojovaní svých potřeb. Nekoukáme na to, zda si ubližujeme navzájem nebo třeba přírodě. Díky podobným vzpomínkovým akcím jsou lidé vedeni k hlubšímu zamyšlení nad nenávistnými náladami, které když propuknou, dokáží nám přinést nelehké chvíle, či dokonce zmařit naše životy...“

Roman Škoda

Autor: Památník Lidice | pátek 11.10.2019 15:09 | karma článku: 13.21 | přečteno: 534x

Další články blogera

Památník Lidice

Dobrovolnictví v Památníku Lidice

Sochorová válcovna pomáhala opět v Památníku Lidice. Tento závod, který je dnes již nedílnou součástí Třineckých železáren, se svou činností nepohybuje pouze v hutnictví jako takovém, leč i v dobrovolnictví.

1.10.2019 v 12:21 | Karma článku: 7.70 | Přečteno: 136 | Diskuse

Památník Lidice

Sdílíme motiv, proč se skrze děti připomínají lidické události, říká ředitel SCHP Souček.

Jedna z nejslavnějších dětských výtvarných výstav na světě je k vidění v Lidické galerii do 24. 11. Ředitel SCHP ČR Ivan Souček se rozhodl vybraná díla expandovat dále - do Senátu ČR, ministerských budov či Evropského parlamentu.

5.9.2019 v 10:33 | Karma článku: 5.52 | Přečteno: 109 | Diskuse

Památník Lidice

Také němečtí teenageři zachovávají vzpomínku na lidickou tragédii

Do Památníku Lidice každoročně dorazí jeden dobrovolník, většinou čerstvý maturant, ze Spolkové republiky Německo, aby zde pracoval přibližně rok. Přesně tak učinil v roce 2018 Jannik Oestmann.

26.8.2019 v 15:47 | Karma článku: 14.78 | Přečteno: 347 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Tomáš Vodvářka

Francie znějící.....

Toulky Francií mohou mít různé důvody- dobré jídlo, skvělé víno, krajina. A také cosi nečekaného a o to i snad i lepšího.

14.12.2019 v 6:51 | Karma článku: 8.01 | Přečteno: 86 | Diskuse

Jindřich Kubánek

Zkreslené vidění – Poctivec

Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Neboli mezi zloději může být svatým i lhář. Za příklad si můžeme vzít nositele Nobelovy ceny míru – Arafat, Obama, Mandela a další zrůdy.

13.12.2019 v 13:30 | Karma článku: 15.99 | Přečteno: 335 | Diskuse

Martin Faltýn

A já proč mi od rána zní v hlavě dětský hit o Lucince!

No protože, dnes mají všechny Lucie svátek. - Cože, vy ten hit neznáte? Tak se nerozpakujte a čtěte dál. Článek má naprosto odlehčující charakter, ale prozradím vám v něm i nejednu zajímavost.

13.12.2019 v 13:29 | Karma článku: 10.84 | Přečteno: 277 | Diskuse

Jan Ziegler

Jednotná povinná výbava pro evropské řidiče? To je výborný nápad

Na první pohled se to zdá jako maličkost, ale není to tak. V západních zemích může řidič dostat třeba za chybějící vestu pokutu i ve výši dvou průměrných českých měsíčních platů. A tady končí legrace.

13.12.2019 v 10:28 | Karma článku: 21.08 | Přečteno: 703 | Diskuse

Tamara Roubíčková

Je důležitější to co máte na hlavě, než to co máte v hlavě

Nedávno proběhl soud o velmi nebezpečné zdravotní sestře pro společnost, protože nosí černý šátek na hlavě. Před několika málo dny se ukázalo, že nebezpečný byl pacient bez pokrývky, ale s černotou ve své hlavě.

13.12.2019 v 9:05 | Karma článku: 11.40 | Přečteno: 546 | Diskuse
Počet článků 71 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 559

Státní příspěvková organizace Památník Lidice pečuje o trvalou vzpomínku na obec Lidice, vyhlazenou 10. června 1942 německými nacisty. Památník Lidice má rovněž na starost péči o NKP Pietní území Ležáky a KP Lety u Písku.
http://www.lidice-memorial.cz
http://www.facebook.com/Lidice.pamatnik, #lidicememorial 

Speciál blog s podporou Blog iDNES.cz

Najdete na iDNES.cz