Nechci žít bez paměti, ať je jakákoliv!

Dodávám k závěrečným slovům z příspěvku Nijak krátký dopis adresovaný nejenom Lidickým, zveřejněném na blogu Památníku Lidice.

Je z pera publicisty a literárního historika Františka Cingera. Píše: „Držím palce všem, kdo nechtějí žít bez paměti, ať je sebesmutnější.“
Mohu ho ujistit, že je nás hodně, kteří si přejeme, aby nám paměť sloužila. Vím, o čem mluvím, neboť zhruba dvacet let se intenzivně věnuji právě zachování historické paměti národa. Tím současně posiluji i to svou včetně mých dětí a vnoučat.
Zejména v posledních šesti sedmi letech se na mne obrátilo obrovské množství lidí s prosbou, zda bych jim nemohla opatřit jakékoliv informace o jejich předcích. Někde náhodou zaslechli, že (pra)babička, (pra)dědeček nebo tatínek s maminkou údajně patřili k odbojářům, byli vězni koncentračního tábora, za druhé světové války příslušníky čs. zahraniční armády nebo se zapojili do partyzánského hnutí. Pokaždé jsem se ráda pouštěla do pátrání a ještě raději jsem byla, když jsem mohla tazateli/tazatelce předat, co se různými cestami podařilo zjistit. Těšil mne a těší fakt, že je pořád dost těch, kteří chtějí znát minulost svých blízkých, kteří cítí potřebu vědět, odkud pocházejí, kam směřují. Prostě potřebují znát své kořeny, mít alespoň povědomost o tom, co dělaly generace před nimi.
Žijí mezi námi lidé, kteří měli to štěstí, že vzpomínky svých dědů či pradědů zdědili a neváhají se jimi podělit s ostatními. Zhusta je knižně vydávají vlastním nákladem nebo jim z čistě vlasteneckých pohnutek vypomohou jiní, jako třeba nakladatelství Krutina – Vacek. I to je velice podstatný příspěvek k vysledování vlastních kořenů, ale také, což je neméně důležité, k rodinné sounáležitosti, k hrdosti na své předky, na domov. K posílení vědomí, že můj děd, má babička v kritických chvílích našich dějin nestáli stranou, že dokázali bojovat za své ideály, za svobodu. Lepší příklad, vzor pokolením příštím si snad ani nelze přát.
Svého času jsem se s jedním válečným veteránem, příslušníkem RAF, zúčastnila besedy s dětmi prvního stupně základní školy. Moderovala jsem ji a přiznávám, že jsem hned na jejím začátku byla zaskočena. Na mou otázku, zda děti vědí, kdo je hrdina, se ozvalo – Spiderman, Batman, Superman. „Zachránilo“ mne nesmělé špitnutí asi desetiletého hošíka: „Je to někdo, kdo udělal něco statečného.“
Odpovědi dětí dokazují, že v naší době je něco špatně. Chyba je i v nás dospělých - v rodičích, učitelích, politicích...

Měla jsem možnost začíst se do připravované knihy nejmladší lidické ženy Jaroslavy Skleničkové, která přežila koncentrační tábor Ravensbrück. Mimo jiné v souvislosti s tryznami píše: „Bohužel, řečnění se udrželo i po listopadu 1989 jen s tím rozdílem, že už se neprezentuje jedna politická strana, ale několik. A zase o Lidicích omílají to samé.
… Domnívám se, že u hrobu má být hlavně ticho. V poslední době se sice počet projevů zúžil na minimum, ale od srdce mluví málokdo.“

S autorčinými slovy souhlasím. Před několika lety jsem napsala článek Do Lidic patří ticho, v němž jsem se zasazovala za to, aby si o tryznách ještě žijící pamětníci a potomci lidických mohli v klidu sami „promluvit“ s muži, pochovanými u Horákova statku. Zkrátka, aby si tu politici nepřihřívali vlastní polívčičku bez ohledu na tragédii, k níž zde došlo.
Zhruba posledních pět let jsem se z titulu svého ještě nedávného pracovního zařazení podílela na přípravách pietních akcí, věnovaných druhému odboji, ať se konaly na kterémkoliv místě naší vlasti.
Upřímně řečeno, nedivila jsem se, že děti a mladí lidé nejevili o účast na nich zájem. Zpravidla jich chodilo pohříchu málo. Čest výjimkám, k nimž řadím například studenty uherskohradišťského gymnázia, kteří se svou profesorkou dějepisu Miroslavou Polákovou pravidelně přijíždějí na Terezínskou tryznu. Ještě před jejím zahájením se přicházejí na zdejší popraviště poklonit památce mladých lidí, popravených zde na samém konci války. Za každého popraveného 2. května roku 1945 tu stojí jeden student či jedna studentka. Gymnazisté to považují za normální a správné, protože jsou tak svou profesorkou vedeni.
Znám ji už léta a vím, že se svými svěřenci jezdí nejen do Terezína, ale také například do Osvětimi, že je učí samostatně myslet, třídit fakta, činit vlastní závěry. Učebnici historie nebere jako jediný zdroj informací. Nesmírně důležité pro ni je, aby studenti minulost poznávali pokud možno na konkrétním místě, kde se to či ono stalo, aby si mohli poslechnout pamětníky. Naplňuje tak Komenského metody názorné výuky. Učitelování pro ni není obyčejnou profesí, nýbrž celoživotním posláním.
Jako knihovnice jedné malé venkovské knihovny jsem loni s dětmi z místní základní a mateřské školy navštívila lidické pietní místo. Zdejší památník má skvěle rozpracovaný program i pro drobotinu. Jeho pracovníci, podobně jako paní profesorka Poláková, na své působení nahlížejí jako na poslání. A vědí, že věk návštěvníka nerozhoduje. Podstatné je, jak se mu minulost včetně té kruté podá. Ostatně nedaleké sousoší lidických dětí potvrzuje, že válka nebere ohledy ani na ty nejmenší.
Když jsme se školáky a školčaty ráno do Lidic přijeli, jednoho z hošíků, navyklého na venkovský ruch zarazilo ticho. „Je takové divné. Jako by se tu něco zlého stalo,“ zašeptal. Překvapil mne následným vyprávěním o tom, co se zde v červnu dvaačtyřicátého přihodilo. Věděl toho hodně nejen zásluhou paní učitelky, ale také, jak mi prozradila, i díky rodičům, kteří s ním jezdí po památných místech České republiky.

Souhlasím s Františkem Cingerem, že „žijeme v době liberálního uvolňování takřka všech zásad řízení“, avšak „otázka lidického odkazu si pozornost rozhodně zasluhuje“. A nejen jeho. Jsou tu také Ležáky, je tu Javoříčko, Ploština, Prlov, Zákřov, je tu…
V Lidicích jsem byla bezpočtukrát a nemohu se zbavit dojmu, že sem jezdí víc cizinců než našich občanů. Přitom je tady možné využít vskutku bohatý program, z něhož si vyberou i ti nejnáročnější. K těm nejznámějším patří vědomostní soutěž Lidice pro 21. století či celostátní přehlídka dětských pěveckých sborů Světlo za Lidice. Zdejší vzdělávací centrum se nevěnuje pouze událostem spojeným s tímto místem. Zabývá se problematikou nacistické okupace v širším kontextu.

Podle mne v Památníku Lidice suplují to, co v našem školství v širokém měřítku chybí a čemu se nevěnují ani doma v rodinách. Tedy promyšlené výchově prostřednictvím dějin. O to větší škoda, že se našimi školami více nevyužívá.
Je to už nějaký čas, kdy jsem během květnových vzpomínkových akcí na půdě někdejšího nacistického koncentračního tábora Mauthausen dělala rozhovor s tehdejším českým velvyslancem ve Vídni. Byl zklamán chabou účastí mladých lidí z České republiky a udiven přívalem italských chlapců a dívek. „U nás chráníme kdejakého brouka, ale na udržení historické paměti národa kašleme,“ nechal se slyšet.
Zamyslím-li se v té souvislosti nad projevy politiků během pietních aktů, musím konstatovat, že se ani není čemu divit. Vždyť na nich slyším pořád to samé, opsané z nějaké učebnice. Chybí tomu srdce, protože řečníkovi jde spíše o to získat body pro svou politickou stranu, než aby se zamyslel nad fakty, vyvodil z nich závěry pro současnost a budoucnost. Projevy jsou neupřímné a tudíž falešné a v neposlední řadě také nudně přednesené. Stěží tedy zaujmou mladé, sotva povedou k podpoře paměti národa.
Je sice chvályhodné dát peníze na opravu nějakého pomníku, svatostánku a co já vím čeho ještě. Ale na paměti národa se šetří. Přitom o ni je nezbytné pečovat především. Ostatně, i ten opravený pomník je k ničemu, když se u něj nikdo nezastaví, když se mu nevybaví, co, kdy a proč se na tom či onom místě stalo.
Naše budoucnost je těsně spojena s naší pamětí. Domnívám se proto, že je nutné do osnov škol v praktické části výuky dějepisu a občanské nauky zařadit také návštěvy žáků a studentů památných míst, spojených s naším odbojem, s druhou světovou válkou. Bylo by vhodné, kdyby se vládní činitelé konečně zamysleli, jak v tomto směru školám pomoci rovněž finančně, neboť vstupné a jízdné je nad jejich možnosti a zpravidla také nad možnosti rodičů.

Paměť je zatroleně nestálá. Je tudíž nezbytné ji neustále cvičit, nedovolit jí zlenivět. Zapomínat je lidské. To ovšem může být velice ošidné a zrádné. Pořád totiž platí, že zapomeneme-li na minulost, nepoučíme-li se z ní, můžeme si ji v nějaké podobě zopakovat znovu. Mimochodem, za skvělou příležitost pro její upevňování například pokládám každoroční lednové pardubické Setkání tři generací Silver A, které by se snad už mohlo přejmenovat na Setkání čtyř generací.

Ráda bych připomněla nacisty popraveného Vladislava Vančuru a jeho Obrazy z dějin národa českého. Odmítá přepisování historie podle potřeby toho či onoho člověka, podle momentální objednávky těch, kteří jsou právě u moci. Řeší otázku jednotlivce, jeho osudu v běhu dějin, zamýšlí se, do jaké míry je událostmi smýkán a zda se (ne)může postavit mocným tohoto světa.
„Ale duch, který tkví ve věcech života a který sám je život, skytl mu mocnější sílu, než skýtá troubení k bitvám. … a to, co neumírá … co věčně bude opravovati zrady a omyly vládců“, učinilo jej pevným. Učinilo jej národem.
Posilování národní paměti, obrana její kultury, samotné existence národa, posilování národního sebevědomí a lidskosti – to jsou stále platné ideje. Proto bez paměti nechci žít! Ať je jakákoliv.

Jana Vrzalová
autorka je předsedkyní Klubu autorů literatury faktu