Velmi pěkně napsané. Prvotní touha zfackovat a za ucho vyhodit z muzea přechází ve střízlivou úvahu, jak tomu předejít. Souhlasím s tím, že v patnácti mnohým nic na takových místech nedojde, ale přeci jen občas zaznamenám "úspěch": snažím se před takovými návštěvami pietních míst všechny účastníky co nejlépe připravit (film, popis příčin a následků) a je-li to možné, vybrat ze tříd spíše ty žáky, kteří jeví zájem někam jet (ne proto, že hlavně že nejsem ve škole :-D) a něco skutečně poznat.

Letos jsem při návštěvě právě Lidic viděl slzy v očích našich dětí, počítali věk zastřelených mužů a poslouchali vyprávění dětí... Když jim to podáte přiměřeně realisticky předem, nemůžete sice blba podepsaného v pamětní knize zcela vyloučit, ale riziko lze docela dobře minimalizovat.

Je těžké v dnešní době pro učitele najít hranici, jak děti dostat do děje a trochu je "přidusit" u těchto historických tragédií, aniž by si někdo z rodičů nepřišel stěžovat, ale pokud dětem věci dobře vysvětlíte, necháte je případně zeptat (zjistíte tím, jestli vůbec chápou, kam jedou), určitě to alespoň v některých úctu a pietu zanechá.

Vše ovšem začíná od rodiny.